• Martina Chomátová

TANEC ŽIVOTA


Nedávno jsem se zamýšlela nad tématem tance. Nikdy jsem nechodila do tanečních. Proč po rodičích chtít, aby platili něco, a já pak budu chodit za? Tuším, že jednu dobu jsem dokonce chodila na gymnastiku, či něco podobného. Ovšem to co po mém těle chtěli, začínám dobrovolně v podobné formě provozovat až teď, s příchodem jógy do mého života. Tehdy jsem si tělo do těch roztodivných tvarů kroutit nenechala.

A jak to bylo s tím tancem? Jednoduše jsem si vždy připadala jako dřevák. Jako nemotora. Jako ten nejnešikovnější tvor pod sluncem, co se pohybu na jakýkoliv styl hudby týče.

Tančívala jsem si doma, volně, svobodně na své oblíbené písně, pozorovala se v zrcadle a říkala si: „vždyť nejsi takovej nemotora“. V domácím zrcadle se vše zdálo být takové jiné. Ve světlech okolního světa jsem se cítila hnusná, nudná, trapná, nemotorná.


A pak jsem narazila na mého muže. Jeho tělesný aparát se taky rád pohybuje do rytmu různých hudebních žánrů. A tak jsem si říkala: „ha, to máme společné“ a přihlásila nás postupně na různé kurzy. První byl nějaký street dance. S šokem jsem zjistila, že si rychle dokážu zapamatovat choreografii a reagovat přesně v daný moment. Že mám cit pro rytmus a hudbu jako takovou. Hned po tomto milém uvědomění přišla studená sprcha od lektorky: „to se často nevidí, že chlap tančí líp jak ženská co?“ A tak k mým pohybovým traumatům přibylo další malé traumátko.

Dalším pokusem o společný tanec byl kurz salsy. Tam jsem měla zase problém s tím, že si pamatuju choreografii, cítím co mám dělat a tak vedu, ne? Ovšem moje vedení coby ženy se nějak nesetkalo s nadšením z druhé strany. A tak naše společné tančení na chvíli přestalo. Obnovili jsme ho až na naší veselce, kde jsme v kruhu všech našich blízkých tančili plouživě na Michaela Jacksona a jeho Heal the Word. Tam nebylo co kazit. Nikdo nevedl, nikdo nebyl lepší. Prostě jsme jen tak byli.

Další moje zkušenost byla POLE DANCE. Učila jsem se konkrétní triky, v danou dobu, ale tak nějak to nebyla křeč. Byla to docela síla. A já si pole dance zamilovala. Jde o sílu, ale i další složky těla. A moje tělo zdálo se, jakoby s tím pohybem rezonovalo. Potřebovala jsem ze sebe dostat tu čertici, divošku, tu která jinak vrhá blesky na členy rodiny a kolemjdoucí. Tyčka tomu skvěle posloužila. Moje tělo dokázalo skvěle kopírovat to, co lektorka chvíli předtím ukázala. Zázrak. Neuvěřitelný. Užívám si lekce tance. Flow. A žádná traumata, ani mini traumátka. Prostě plynutí, či splynutí. Dokázala jsem jako jedna z mála díky své fyzické konstituci zvládnout i náročnější triky a byla jsem za to na svou fyzickou schránku tak moc pyšná. Byla jsem za ni vděčná.

Od té doby si s hudbou jentak plynu. Nenechávám se řídit ani lektory, ani přesnými kroky. Prostě tančím, tak jak moje duše zrovna potřebuje tančit. Vytančit všechno co je uvnitř, řečené i nevyřčené. A zjišťuju, že UMÍM TANČIT. Baví mě to. Pohyb a zpěv s ním. Užívám si proud života a nechávám se nést. Nesleduju se v zrcadle, jen tak jsem. Tanec dle mého všem ženám sluší. Ať už je to ten či ten styl, ať už je podroben přísnému řádu kroků, či naprosté anarchii.

Pojďme se dát do tance a vytančit se z ušmudlance. Jsme krásné, jsme hravé, jsme živé. Byla by škoda život jen prostát, když se dá protančit. Volně. Tím naším stylem, tak jak nám hoví. Tak jak se našemu tělu zrovna líbí.

Play Everyday aneb tanec do života přidej

#tanec #hra #playeveryday #martinachomatova #poledance

  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

© 2014 by Martina Chomatova Proudly created with Wix.com