PLAY EVERYDAY aneb každý den si hrej

Dobrý den, z klece ven.

Přemýšlela jsem, lámala si hlavu, proč jen proč, vypadl z mé kebule název Play Everyday. Jak dopadlo mé lámání hlavy, o to se s vámi ráda podělím. Myslím totiž, že by mohlo být inspirací nejen pro mou domácnost.

Když tak sleduju tu mou malou bytost, která vedle mě roste, když sleduju všechny ty zákazy, příkazy, rozkazy, které kolem ní padají (a zcela nejčastěji a bohužel z mých úst), dochází mi jakou klec jsem vytvořila té malé Martině, která se stále uvnitř skrývá. "Nech to, nedělej, rozbiješ to, nesahej na to, ..." Mohla bych dál pokračovat. Ale proč?

Dělat si ještě větší klec? Vytvořit tu samou pro mou malou? Když tak poslouchám ty svoje ústa a všechna ta kolem, ježí se mi chlupy i na Pantym. Z toho ježení mi vyšel jeden jasnej závěr. Musim tu klec zkrátka zničit.

Ale jak? Malou Emu ještě mám šanci zachránit. Ale co malá Martina? Jak ta se dostane z okovů?

Jak jsem si tak cestovala a přemýšlela, došla jsem k jednomu skvělému závěru. Mám teď úžasnou šanci. Malé děti jsou tak hravé, tak radostné, nezaujaté, přirozené. Mám jedinečnou šanci s pomocí té mé Malé mořské víly osvobodit i tu mojí malou Elfku. Jak? Budu si s ní hrát. Budu dělat všechno co jí na očích uvidím, i když mi to leckdy (jako dospělákovi "rozumnému") přijde jako totální nebo aspoň miniptákovina.

Jo. To budu dělat. Jenže má to jeden háček. Já jsem zapomněla, jak si hrát. Umím spoustu věcí. Umím psát na PC všema deseti. Umím si čistit zuby (když nezapomenu), umím háčkovat, jezdit na snowboardu, řídit jako blázen, ... ale už jsem zapomněla jaké to je si hrát. Když se o to chci pokusit jsem v jakési divné křeči a každou aktivitu ovládá ten dospělák. Ta rozumná, dospělá, (trapná) Martina. Všechny hračky by chtěla mít spočítaný, srovnaný, uklizený, (čístý ani tak ne). Všechno musí mít svá pravidla, pravidla se musí dodržovat a kdyby ne tak bude...bububu.

Takže jak tuhletu dospělou, rozumnou, (trapnou) Martinu přesvědčit, že je uplně ok si taky občas hrát. Bez pravidel. Bez časového limitu. Bez hmotného výsledku. Bez jakékoliv odměny. Bez hlubšího smyslu.

PROSTĚ SI JENTAK HRÁT.

Na svojí prvorozenou vílu jsem se těšila jak malej Jarda. Když se narodila vypadalo to jak to vypadalo, o tom už tu bylo. A jak roste, ta zábava, legrace, hra a dětské juchání stále nepřichází. Konec rodičovské dovolené je za humny a já se ještě dostatečně nerozjela. Žádné vysněné crazy tanečky na ještě víc crazy hudbu. Žádné polštářové války. Žádné módní přehlídky v nejšílenějších kostýmech. Žádné vodní bitky. A mohla bych pokračovat. Prostě to na co jsem se těšila, to dětské blbnutí, bytí tady a teď si asi nechávám na důchod. Nebo do hrobu?

A tak jsem si na sebe místo klece upekla boudu. Už jsem sdílela svých 100HAPPYDAYS. Teď budu sdílet

PLAY EVERYDAY.

Každý den budu sdílet jednu fotku, nebo text, nebo jakoukoliv dokumentaci toho, jak jsem si ten den hrála. S Emou, s Pantym, nebo sama. Jentak. Abych osvobodila mou malou Martinu, která se třeba pak stane doopravdy dospělou. Která až si vyhraje dosyta, bude chtít být na tomto světě zcela uplně jako ta velká Martina. A nebo taky ne. Nebo bude chtít být malá ve velké. A to je taky fajn.

Tak či tak vyzývám vás tedy, komu se nápad líbí, pojďte mě v tom nenechat. Můžeme se inspirovat, můžeme si radit :D, můžeme se nad svými nápady společně bavit a smát.

Můžeme si prostě

KAŽDÝ DEN HRÁT.