Jak vypadá každodenní hraní v praxi?
Za posledních pár dnů jsem si s mnoha lidmi povídala o hraní. Většina reaguje mile a naše domácí aktivity je těší, inspirují a dávají smysl.
Někteří reagují rozporuplně a neví co si pod tím představit.
Nejsem ten typ matky, který by byl bůhvíjak nadšen hrou s kostkami atd.
Potřebuju k tomu nějakou přidanou hodnotu. Něco pro mě.
Tudíž naše hraní nevypadá tak, že se válíme v kostkách, děláme na sebe GAGA, BŮŮŮ a podobné.
Jde o to trávit s dítětem čas.
Věnovat mu pozornost, vědomě si hrát.
Ne že jdeme na hřiště a tam si já píšu na telefonu a dítě si leze bůhví kde.
Prosímvás, ale i to občas dělám.
Mám i mnoho času pro sebe, kdy si prostě nehrajem.
Kdy jentak jsem.
Primární je, nezbláznit se na mateřské že? To máme asi za cíl každá :).
Začaly jsme tak, že jsem sledovala co dělala Ema a napodobovala to.
Chtěla házet šutry? Tak ok.
Vybrala jsem variantu, která nezasáhne ani jednu živou bytost a šlo se házet.
Chtěla křičet? Proč ne :).
Chtěla si hrát s plyšáky na to, že máme restauraci? Dobře.
A postupně jsme přidávaly další a další hry.
Některé napadnou mě, některé Emu.
Tak i tak je dobře. Je to NÁŠ společný čas.
Čas ze kterého těžíme, když nám neni do skoku.
Jako člověk typu sob zdrobněle sobeček, myslím převážně na sebe.
Takže co je v tom teda pro mě?
Mnohonásobná míra kreativity.
Nadhled, radost ze života, zocelení ran z dětství, které se každé matce sebevíc dokonalé prostě nepodaří ohlídat.
Neustálý přísun nápadů a energie.
Lepší vztah s mou dcerou.
Když já nahlídnu dobrovolně, pravidelně a s radostí do jejího světa, udělá to i ona, když bude zapotřebí.
Navzájem si tak jsme schopny snáz vyhovět.
Míň domácího násilí. Když někoho máte tak rádi, trávite společný čas ve vašem SPOLEČNĚM světě - proč byste si ubližovali???
Méně křiku. Těch bonusů je mnoho. Hra je jako lék, jako most mezi dvěma či vícero světy.
Aby to nevypadalo, že se každý den a celý den jen smějem.
Leckdy se dostanem do slepé uličky a není nám tam dobře. Mně či Emě.
Nejsme dokonalé, nezažíváme happy valley každou minutu.
Ale i když jsme právě dole, máme obě z čeho těžit.
Ze společné lásky, z těch krásných momentů.
Když jsme dole, víme, že zas budeme nahoře.
A s tím se moc dobře dýchá.
Nejsme stále usměvavé. Hádáme se a propadáme do beznaděje.
Ale nikdy ne tak hluboko...jako dřív.
Už bych za nic na světě nevyměnila.
V každé situaci, která se nám v životě děje máme mnoho cest na výběr.
Můžeme se utápět, můžeme plakat. I to má svůj smysl.
A pak můžeme zvolit jinou cestu, ponaučit se a jít dál.
Přijmout život jako výzvu.
Dokud není Game over - stále je dost prostoru pro nové a nové způsoby.
Jak si hrát, jak vyhrát, jak zvítězit.
Sami nad sebou, nad myšlenkovými cykly, nad původním viděním světa.
Hra ještě nikdy nikoho nezabila, neotrávila.
Nemá žádné nežádoucí účinky a proto mi dává smysl.
Když položím otázku...na co budu já jednou chtít vzpomínat?
Odpovězte si.
Já rozhodně na krásné společné chvíle, na nepřetržitý dětský smích, na vzájemnou lásku a pochopení.
Na tu energii a naladění, které mezi námi panuje.
Na partnerství.
Na radost ze života.
I dnes můžete otočit stránku.
Sejměte ze sebe tu pomyslnou masku důležitosti.
Sejměte vaše ego z trůnu.
Pojďme se brát míň vážně a víc si užívat.
Když stále půjdeme po těch stejných kolejích, vždy uvidíme tu stejnou ponurou krajinu.
Ať je váš život barevný.
I v černobílých dnech.

PLAY EVERYDAY
Tags: