Jak vypadá každodenní hraní v praxi?

Za posledních pár dnů jsem si s mnoha lidmi povídala o hraní. Většina reaguje mile a naše domácí aktivity je těší, inspirují a dávají smysl.

Někteří reagují rozporuplně a neví co si pod tím představit.

Nejsem ten typ matky, který by byl bůhvíjak nadšen hrou s kostkami atd.

Potřebuju k tomu nějakou přidanou hodnotu. Něco pro mě.

Tudíž naše hraní nevypadá tak, že se válíme v kostkách, děláme na sebe GAGA, BŮŮŮ a podobné.

Jde o to trávit s dítětem čas.

Věnovat mu pozornost, vědomě si hrát.

Ne že jdeme na hřiště a tam si já píšu na telefonu a dítě si leze bůhví kde.

Prosímvás, ale i to občas dělám.

Mám i mnoho času pro sebe, kdy si prostě nehrajem.

Kdy jentak jsem.

Primární je, nezbláznit se na mateřské že? To máme asi za cíl každá :).

Začaly jsme tak, že jsem sledovala co dělala Ema a napodobovala to.

Chtěla házet šutry? Tak ok.

Vybrala jsem variantu, která nezasáhne ani jednu živou bytost a šlo se házet.

Chtěla křičet? Proč ne :).

Chtěla si hrát s plyšáky na to, že máme restauraci? Dobře.

A postupně jsme přidávaly další a další hry.

Některé napadnou mě, některé Emu.

Tak i tak je dobře. Je to NÁŠ společný čas.

Čas ze kterého těžíme, když nám neni do skoku.

Jako člověk typu sob zdrobněle sobeček, myslím převážně na sebe.

Takže co je v tom teda pro mě?

Mnohonásobná míra kreativity.

Nadhled, radost ze života, zocelení ran z dětství, které se každé matce sebevíc dokonalé prostě nepodaří ohlídat.

Neustálý přísun nápadů a energie.

Lepší vztah s mou dcerou.

Když já nahlídnu dobrovolně, pravidelně a s radostí do jejího světa, udělá to i ona, když bude zapotřebí.

Navzájem si tak jsme schopny snáz vyhovět.

Míň domácího násilí. Když někoho máte tak rádi, trávite společný čas ve vašem SPOLEČNĚM světě - proč byste si ubližovali???

Méně křiku. Těch bonusů je mnoho. Hra je jako lék, jako most mezi dvěma či vícero světy.

Aby to nevypadalo, že se každý den a celý den jen smějem.

Leckdy se dostanem do slepé uličky a není nám tam dobře. Mně či Emě.

Nejsme dokonalé, nezažíváme happy valley každou minutu.

Ale i když jsme právě dole, máme obě z čeho těžit.

Ze společné lásky, z těch krásných momentů.

Když jsme dole, víme, že zas budeme nahoře.

A s tím se moc dobře dýchá.

Nejsme stále usměvavé. Hádáme se a propadáme do beznaděje.

Ale nikdy ne tak hluboko...jako dřív.

Už bych za nic na světě nevyměnila.

V každé situaci, která se nám v životě děje máme mnoho cest na výběr.

Můžeme se utápět, můžeme plakat. I to má svůj smysl.

A pak můžeme zvolit jinou cestu, ponaučit se a jít dál.

Přijmout život jako výzvu.

Dokud není Game over - stále je dost prostoru pro nové a nové způsoby.

Jak si hrát, jak vyhrát, jak zvítězit.

Sami nad sebou, nad myšlenkovými cykly, nad původním viděním světa.

Hra ještě nikdy nikoho nezabila, neotrávila.

Nemá žádné nežádoucí účinky a proto mi dává smysl.

Když položím otázku...na co budu já jednou chtít vzpomínat?

Odpovězte si.

Já rozhodně na krásné společné chvíle, na nepřetržitý dětský smích, na vzájemnou lásku a pochopení.

Na tu energii a naladění, které mezi námi panuje.

Na partnerství.

Na radost ze života.

I dnes můžete otočit stránku.

Sejměte ze sebe tu pomyslnou masku důležitosti.

Sejměte vaše ego z trůnu.

Pojďme se brát míň vážně a víc si užívat.

Když stále půjdeme po těch stejných kolejích, vždy uvidíme tu stejnou ponurou krajinu.

Ať je váš život barevný.

I v černobílých dnech.

PLAY EVERYDAY