Jak vypadá každodenní hraní v praxi?

Za posledních pár dnů jsem si s mnoha lidmi povídala o hraní. Většina reaguje mile a naše domácí aktivity je těší, inspirují a dávají smysl.

Někteří reagují rozporuplně a neví co si pod tím představit.

Nejsem ten typ matky, který by byl bůhvíjak nadšen hrou s kostkami atd.

Potřebuju k tomu nějakou přidanou hodnotu. Něco pro mě.

Tudíž naše hraní nevypadá tak, že se válíme v kostkách, děláme na sebe GAGA, BŮŮŮ a podobné.

Jde o to trávit s dítětem čas.

Věnovat mu pozornost, vědomě si hrát.

Ne že jdeme na hřiště a tam si já píšu na telefonu a dítě si leze bůhví kde.

Prosímvás, ale i to občas dělám.

Mám i mnoho času pro sebe, kdy si prostě nehrajem.

Kdy jentak jsem.

Primární je, nezbláznit se na mateřské že? To máme asi za cíl každá :).

Začaly jsme tak, že jsem sledovala co dělala Ema a napodobovala to.

Chtěla házet šutry? Tak ok.

Vybrala jsem variantu, která nezasáhne ani jednu živou bytost a šlo se házet.

Chtěla křičet? Proč ne :).

Chtěla si hrát s plyšáky na to, že máme restauraci? Dobře.

A postupně jsme přidávaly další a další hry.

Některé napadnou mě, některé Emu.

Tak i tak je dobře. Je to NÁŠ společný čas.

Čas ze kterého těžíme, když nám neni do skoku.

Jako člověk typu sob zdrobněle sobeček, myslím převážně na sebe.

Takže co je v tom teda pro mě?

Mnohonásobná míra kreativity.

Nadhled, radost ze života, zocelení ran z dětství, které se každé matce sebevíc dokonalé prostě nepodaří ohlídat.

Neustálý přísun nápadů a energie.

Lepší vztah s mou dcerou.

Když já nahlídnu dobrovolně, pravidelně a s radostí do jejího světa, udělá to i ona, když bude zapotřebí.

Navzájem si tak jsme schopny snáz vyhovět.

Míň domácího násilí. Když někoho máte tak rádi, trávite společný čas ve vašem SPOLEČNĚM světě - proč byste si ubližovali???

Méně křiku. Těch bonusů je mnoho. Hra je jako lék, jako most mezi dvěma či vícero světy.

Aby to nevypadalo, že se každý den a celý den jen smějem.

Leckdy se dostanem do slepé uličky a není nám tam dobře. Mně či Emě.