Jak vypadá každodenní hraní v praxi?
Za posledních pár dnů jsem si s mnoha lidmi povídala o hraní. Většina reaguje mile a naše domácí aktivity je těší, inspirují a dávají smysl.
Někteří reagují rozporuplně a neví co si pod tím představit.
Nejsem ten typ matky, který by byl bůhvíjak nadšen hrou s kostkami atd.
Potřebuju k tomu nějakou přidanou hodnotu. Něco pro mě.
Tudíž naše hraní nevypadá tak, že se válíme v kostkách, děláme na sebe GAGA, BŮŮŮ a podobné.
Jde o to trávit s dítětem čas.
Věnovat mu pozornost, vědomě si hrát.
Ne že jdeme na hřiště a tam si já píšu na telefonu a dítě si leze bůhví kde.
Prosímvás, ale i to občas dělám.
Mám i mnoho času pro sebe, kdy si prostě nehrajem.
Kdy jentak jsem.
Primární je, nezbláznit se na mateřské že? To máme asi za cíl každá :).
Začaly jsme tak, že jsem sledovala co dělala Ema a napodobovala to.
Chtěla házet šutry? Tak ok.
Vybrala jsem variantu, která nezasáhne ani jednu živou bytost a šlo se házet.
Chtěla křičet? Proč ne :).
Chtěla si hrát s plyšáky na to, že máme restauraci? Dobře.
A postupně jsme přidávaly další a další hry.
Některé napadnou mě, některé Emu.
Tak i tak je dobře. Je to NÁŠ společný čas.
Čas ze kterého těžíme, když nám neni do skoku.
Jako člověk typu sob zdrobněle sobeček, myslím převážně na sebe.
Takže co je v tom teda pro mě?
Mnohonásobná míra kreativity.
Nadhled, radost ze života, zocelení ran z dětství, které se každé matce sebevíc dokonalé prostě nepodaří ohlídat.
Neustálý přísun nápadů a energie.
Lepší vztah s mou dcerou.
Když já nahlídnu dobrovolně, pravidelně a s radostí do jejího světa, udělá to i ona, když bude zapotřebí.
Navzájem si tak jsme schopny snáz vyhovět.
Míň domácího násilí. Když někoho máte tak rádi, trávite společný čas ve vašem SPOLEČNĚM světě - proč byste si ubližovali???
Méně křiku. Těch bonusů je mnoho. Hra je jako lék, jako most mezi dvěma či vícero světy.
Aby to nevypadalo, že se každý den a celý den jen smějem.
Leckdy se dostanem do slepé uličky a není nám tam dobře. Mně či Emě.