Co není společné hraní

Když se tak podívám zpátky do naší hravé minulosti, nebo kolem sebe, napadá mě toho spoustu, co není společné hraní.

Například já jsem se i dříve pokoušela napojit se a vkročit do světa mé dcery a dělala jsem to dost neohrabaně.

Vytáhla jsem kostičky, puzzle a snažila se o hru. Jenže mé hraní mělo omezená pravidla.

Má dcera je samozřejmě neznala a rozhodně je nechtěla plnit.

Protože hraní nemá pravidla.

Když už jsme si tak nějak začaly hrát, já chtěla mít hraní a hračky pod kontrolou a tak jsem je sbírala a počítala, co kdyby se náhodou nějaké rozutíkaly.

K čemu počítání při hraní?

Když jsme šly náhodou na hřiště, očekávala jsem, že si bude sama hrát a já mám volno.

Když si otevřela knížku, doufala jsem, že si bude číst sama a já budu jen lelkovat kolem, přemýšlet si o svých dospělých věcech.

Když jsme chodily na procházku, chodily jsme já a ona a pes.

Ne my tři dohromady.

Když se vyskytl nějaký dětský program, byla jsem nadšená, že to upoutá její pozornost a já mám klid pro sebe.

ALE TO NENÍ SPOLEČNÉ HRANÍ

Společné hraní je to, co děláme obě a obě nás to baví.

Nemá to žádná pravidla.

Respektive, kdo chce mít pravidla stanoví je a vyhovují všem.

Má pravidla (spočítané hračky, bílá stěna, čistý okruh kolem židle, suchá koupelna atd.) šly stranou.

Brání totiž těm nejlepším hrám.

Koupelna se utře, hračky se zas najdou, stěna se dá přetřít.

Nic nenahradí naše společné chvíle.

Jednou naše děti nebudou vzpomínat na to, jak měly doma uklizeno. Nebo jak bylo navařeno. Ani na to jestli jste měli bílé či smetanové stěny.

Ale budou si pamatovat tyhle chvíle.

Nebo si budou pamatovat tu energii, která mezi vámi proudila.

Budou mít plnou kasičku zážítků a lásky.

Budou si vědomí své ceny.

Protože v dětsví jim někdo věnoval svou pozornost

a

VĚDOMĚ SI S NIMI HRÁL.