Jak jsem chtěla rozehrát ty co si řekli "ANO"

Před nějakým časem jsem sdílela článek A co když se mi nechce hrát. Od té doby uplynul nějaký čas a i já mohla víc zkoumat, jak to teda s tím hraním a vnímáním ŽIVOTA JAKO HRU mám.

Mám za sebou přes 160dní, kdy jsem si každý den hrála se svou dcerou. Naše nej zážitky sdílím zde. Jsem ve dnech s ní mnohem vědomější a vědoměji zacházím s časem určeným pro nás. Taky mám za sebou 60dní, kdy si hraju se svým psem. A tohle všechno má úžasný vedlejší efekty. Krom toho, že máme lepší vztah, každodenní fungování jde snadněji, já jsem kreativnější a tak nějak víc nad věcí. Vracím se zpět do svého dětství, znovu se učím o světě kolem. Myslím, že Jan Amos by do nebe skákal.

Kolem svátků mi přišlo, že hru s dítětem a psem jsem do svého života ukotvila (díky Bohu za to) a tak bych mohla ve svém každodenním programu najít i více času pro svého manžela. Náš vztah není zrovna ponorkový, ale dlouhodobě takhle fungovat opravdu nemůžeme. Většina pozornosti a času patří najednou dítěti, domácnosti, práci, hypotéce atd. A kde zbývá čas pro ten kdysi dávno zamilovaný pár, z kterého všechno tohle vzniklo?

A tak jsem vyzvala manžela.

Že si budem teda každý den hrát.

Takhle se dělá výzva Play Everyday ;).

Pár dní to vypadalo skvěle. Začalo to mezi námi opět proudit. A já se radovala jak malej Jarda. Jenže po několika dnech začala konverzace skřípat, já jsem opět začla padat na hubu a nebylo mi v tom dobře. Nebyl prostor na společný čas. Zkoumala jsem co se děje. Proč to nejde tak snadno? U dítěte a psa to začalo rozhodnutím, že jim budu věnovat tolik a tolik mé vědomé pozornosti denně a najednou se děly zázraky. U manžela jsem nazarila na tvrdou zeď. Ne že by nechtěl, ne že by mu to nepřišlo smysluplné. Ale nešlo to samo od sebe. Nevěděla jsem vlastně jak mu dát ten prostor, jak být jen s ním. A tak jsme jen naplánovali více času jen pro nás dva v naší společné budoucnosti. Opět jsme naplánovali RANDÍČKA. Aby to nedopadlo tak, že si společný čas užijem až jednou, někdy, až děti odejdou z domu. A tímto jsem přenechala situaci vesmíru.

Došlo mi totiž, že v celém tom hraní, v celém tom cyklu rozdávání pozornosti jsem na někoho zapomněla. Na někoho zcela podstatného, který stojí na úplném začátku.

Ten někdo jsem byla

JÁ.

Musím vždy začít u sebe, abych mohla svou rozdávat.

A tak jsem se opět vrátila ke svému seznamu.

Seznamu, který mi připomíná co ráda dělám a na co není radno zapomínat, abych já sama za sebe byla spokojená.

Mne samotnou by snadno mohlo vyšoupnout něco (nebo někdo), co zdánlivě vypadá důležitěji. Ale z dlouhodobého pohledu je to cesta do záhuby.

Pak tedy opravuji co jsem napsala, píšu co jsem ještě nenapsala.

Pokud opravdicky, setsakramentsky padám na hubu...pak už se do žádnýho hraní tlačit nebudu.

Zvednu svojí hubu ze země a jdu si pohrát po dospělácku.

Pro sebe.

Jdu kreslit, fotit, psát. Výletit, plánovat, sdílet. Tvořit, tančit, zpívat.

Jdu dělat cokoliv co mě z té země zvedne.

A co se stane?

Začnou si to užívat i ti kolem.

A pak si můžem zase hrát, užívat si, radovat se, smát.

PLAY EVERYDAY