Každá výhra něco stojí

Musím na sebe něco přiznat. Ačkoliv s Play Everyday rozehrávám malé i velké v ulicích Prahy, někdy mi ta hravost, snadnost, lehkost bytí tak uplně nejde. Ale abych byla upřímná, rozhodla jsem se i tuhle část příběhu sdílet. Protože mi přijde podstatná. Bez ní bych totiž dnes nebyla tam kde jsem. A taky proto, abych nepřidala do ohně jiným unaveným, či jinak zrovna nehravým rodičům.

Poprvé v životě jsem měla výpadek hravosti a lehkosti hned po narození dcery. Těšila jsem se až konečně spatřím ten uzlík štěstí a zažiju to nepopsatelné kouzlo, o kterém každý mluvil. Realita byla ale naprosto jiná. O probdělých nocích a slzami promočeném polštáři asi nemusím žádné čerstvé mamce vyprávět. Místo radosti a nekonečné lásky mě čekalo nejhorší období z mého dosavadního života. Kojení pro mě byla noční můra, pláč mého novorozeněte mě ničil. Cítila jsem se jako ta největší stvůra na celém světě. Proč neprožívám to o čem všicni mluvili? Proč nejsem šťastná, když mám zdravé dítě, které jsem si přála?

Zavřená mezi čtyřmi stěnami jsem několik měsíců v tajnosti žila se svým tajemstvím. Jsem nejhorsí máma na světě. Nezasloužím si žít. Učila jsem se jak mít mou dceru ráda. Měla jsem vztek na všechny kolem, kteří mi do úst vnášel slova, která jsem tak necítila. Bývala jsem souzená za to, jak se cítím. Že si stěžuju a život se zdravým dítětem si neužívám. Nevěděla jsem jak z toho ven. Když byl vedle nás můj manžel, probíhalo vše naprosto v pořádku. Svoje stavy jsem měla pod kontrolou. Když se vzdálil, mívala jsem příšerné agresivní výlevy. Odkládala jsem dítě, aby se jí nic nestalo. Řvala jako lev, abych ze sebe ten přetlak, ten vztek, že nechce spát a pořád jen brečí, dostala.

Když najednou se ve mně cosi pohnulo. Už to nešlo dál. Musela jsem s pravdou ven. A tak jsem o svých pocitech začla mluvit. S úlevou a překvapením jsem se setkala s pochopením. Najednou jsem kolem sebe viděla mnoho žen, které prožívaly podobné eskapády mezi jejich stěnami. Přiznala jsem si jak se věci mají. Pojmenovala jsem si svou situaci a začala pracovat na jejím letitém přijetí.

Začala jsem o svých pocitech psát a postupně se z té černé díry hrabat ven. Nikdo mě dřív nikdy neseznámil s mou vlastní temnotou. Učila jsem se plavat v mateřství a můj život za normálních okolností s jasným cílem, najednou přestal dávat smysl. Ten smysl jsem hledala ještě nějakou dobu. Ale díky tomuto období, díky setkání se svým vlastním stínem jsem se mohla odrazit a začít život žít. Poskládat se odznova jako rozházené puzzle.

Bez těchto zážitků poporodních depresí chcete-li, bych nikdy nebyla tím kým dnes jsem. Můj život by zdaleka nebyl tak barevný a já bych přišla o ty nejdůležitější lekce mého života. Když teď vím, že jsem se zvládla sama odrazit ode dna a naučila se opět mít svůj život ráda, začala jsem přijímat hravost každého dne a nespočet jeho lekcí.

S dětskou hravostí a radostí nejde jinak. Dnes s mou dcerou tvoříme tým. A já s radostí přijímám vše co se po jejím boku naučím.