Jak jsem si vykouzlila skvělou dovolenou

V průběhu července jsme s rodinou vyrazili na vytouženou dovolenou. Narvali jsme do dodávky vše potřebné i nepotřebné a jelo se. Jeden muž, jedna žena, jedno dítě a jeden pes. Destinace – Beskydy. Prvních pár dní zdálo se být jako dokonalost sama. Navšívili jsme krásná místa kolem Brna, Ostravu, setkali se s rodinkou, které jsme dosud znali jen z internetových sítí. Spali jsme v kempech, vařili na malém vařiči, chodili se koupat, protože co taky v těch vedrech.

Po 3 dnech jsme konečně dorazili do Beskyd k rodičům parťačky z Play Everyday, Petry. Dokonalost pokračovala. V dosahu mají pivo (pro manžela), koně a bazén (pro dceru), dostatečný výběh a svobodu (pro psa) a dokonalý stín (pro mě). Další den jsme vyrazili lanovkou na výlet na vrch v okolí. Trávili jsme společné chvilky, užívali pohodu, když v tom si můj muž začal stěžovat na píchání v břiše. Když jsme dorazili zpátky do základny, pojezdili s dítětem na koních, píchání v břiše se zhoršilo. Nakonec si to můj muž zamířil do nemocnice.

Verdikt byl jasný. Hned večer mu bude odoperované slepé střevo. Skvělé. Jeho kolega s podobným nálezem byl v nemocnici už 5. den. Odpoledne předtím jsem ležela v mapách, brožurách, průvodcích a tipech přátel a plánovala naše budoucí dny. Jak vidět, plány udělal někdo za mě a zcela jinak. První den jsme strávily skryty před slunečními paprsky a okolním světem. Bylo mi z toho dost smutno. Ema chtěla neustále tatínka a upřímně...já taky. Znáte tu frustraci, když něco je hodně jinak, než podle vašich plánů? Tak v té jsem se jeden celý den parádně rochnila.

Večer jsem už říkala, jde to i jinak? Jak to udělat ať z té situace vytěžím nejvíc? Co udělat ať mi je líp? A tak jsem vzala mé plány a rozhodla se příštího dne kopnout do vrtule sama. A tak jsme ráno zabalily naší dodávku a vyrazily na výlet. Já, dítě, pes a další dítě v pupiku. Za volantem dodávky jsem se dokonale ztrácela. Ale hrdě jsem to zvládla až na Hukvaldy. Spoustu aut si to šine až nahoru, my jsme to všichni vyšlapaly (upřímně to zas taková štreka není a škoda, že auta kolem ruší božský přírodní klid). Po cestě jsme obdivovaly obrovité kořeny stromů, které poskytovaly skvělou prolejzačku. Na zřícenině zrovna končila nějaká akce a tak jsme si mohly vše v poklidu projít a užít si jen jedna druhou, druhá třetího. Rozhledy byly krásné, sluníčko už tolik nepálilo a my si ten teambuilding náramně užily.

Když jsme odpoledne dorazily do nemocnice na návštěvu maroda, byly jsme jak by nás někdo kouzelným proutkem proměnil. Předešlého dne smutné, uplakané, dalšího dne spokojené, vycestované, vyřáděné. A mohly jsme potěšit maroda naší návštěvou a vším, co si přál donést. Další den jsme vyrazily na výlet tentokrát do Rožnova, do místního skanzenu. Prolezly jsme všechny staré sruby, sledovaly zvířátka, veselku, Ema byla poprvé ve škole (a nechtěla se odtamtud hnout) a já si dala pořádně do nosu. Za marodem jsme tentokrát jely ještě vysmátější a spokojenější. Vypadalo to, že naše spokojenost léčí maroda. A opravdu. Dalšího dne už ho propustili z nemocnice a jelo se domů. Sice neplánovaně brzy, ale za to vcelku, ve zdraví a spokojenosti.

Ta dovolená stála za to. Takový společný čas, i když třeba bez jednoho člena byl určitě balzámem na duši. A to hlavní, co jsem se naučila?

Svůj život mám ve svých rukou já. Pokud se necítím dobře, něco se neděje podle plánů, vždycky je můžu změnit. Vždycky můžu zatáhnout za kormidlo, změnit směr a vytěžit z té situace co se dá.