Hravě na noční můry
Znáte to, když se vaše dítko budí, nebo pláče strachy? Opakuje dokola, že se něčeho bojí. Ať už je to reálná bytost, zvíře atd. či cokoliv fitkivního? A někteří rodiče opakují: "to nic není, tady žádný bubák není, je to dobrý" atd. A dítě je stále sevřené ve svém strachu. Včera jsme se takhle jednomu strachu doma u večeře věnovali.
Má tříletá Emons se nám svěřila, že se bojí čerta. Nechce slavit Mikuláše, nechce od něj žádné sláďurky a bojí se, že jí čert vezme do pekla. Nevím, kde přesně na to přišla. Žádným čertem jí nestrašíme, ani bubákem. Naše dítě totiž nezlobí, respektive my nevěříme ve zlobení a tak nemůžeme věřit ani v čerta a odnášení zlobivých dětí do pekla. Jenže Emons zkrátka k tomu strachu někde přišla. A tak nebylo vhodné ho zlehčovat, odsouvat, zavírat před ním oči.
Každý máme nějaké strachy. Já mám třeba občas strach, že se Emons něco stane, že můj muž nebude ve zdraví a pohodě zvládat druhé stěhování v rámci několika měsíců, že se můj čtyřnožec v Brdských lesích zaběhne a nandá mu to nějaký divočák či myslivec. Měla jsem obrovský strach v začátcích třetího (současného) těhotenství, že to nevyjde, tak jako to předešlé. A chodilo ke mně mnoho lidí a říkalo: "to nic není, to je dobrý" (naštěstí o bubákovi nikdo nemluvil). Ale bylo mi to něco platné? Bylo mi to prd platné. Svůj strach jsem musela postupně zpracovat já sama. Přijmout ho a tím ho rozpustit.
Stála jsem teď v naší nové kuchyni, v novém obrovském domě, který pro malé dítě nabízí mnoho skrytých zákoutí a logicky taky mnoho nových pocitů a strachů. A upřímně, já se čerta taky bála jako malá. Ale teď už jsem velká a zároveň vím, že zlehčovat cizí strachy a nepříjemné pocity se nejnže nemá, ale nikam to ani nevede. Jen k zmatenosti dotyčného, tím větší, čím je bytost menší.
V nedávné době jsem si přečetla skvělý ebook o Mentální harmonizaci od Terezy Kramerové, která je mou velkou inspirací a říkala jsem si: "super. Mám to vyzkoušeno na sobě, jdeme rozpouštět strachy Emons".
Nejdřív jsem se ptala, jak ten čert vypadá. Prý je větší než táta, mnohem větší. Je tmavej, obrovskej, chlupatej. Dělá různý zvuky a křičí. A křičí na zlobivý děti, že musej do pekla. Hned poté, co jsem získala popis, jsem se snažila přijít na způsob, jak s čertem zatočit. Prý nejde ho vyhnat, ani spálit. To by ho bolelo. "Tak mu něco řekneme? Dohodnem se s ním?" Šly jsme ke dveřím. "Co bys mu Emí chtěla říct?" zeptala jsem se. "Ať jde do pekla se svými kamarády" odpověděla mi malá vyděšená dušička tiše. "Dobře a jak mu to řeknem?" ptala jsem se jí, protože mi nebylo jasný, jak se mu ta zpráva dostane. "Zakřičíme to na něj ze dveří?" navrhla jsem. Stáhla se zpátky od dveří, jako kdyby tušila, že je někde kousek. Došlo mi, že tudy cesta nevede.
Odpoledne jsme v rámci zabydlování rozmístily po našem novém domově postavičky andílků a Em se mě ptala, proč to dělám. Vzpomněla jsem si na ně a říkám: "poprosíme teda andílky, aby mu to vyřídily?" Okamžitá odpověď zněla "ano". "Tak jim to řekneš sama?" zeptala jsem se. "Andílkové, prosím, vyřídili byste čertovi, ať jde do toho pekla zpátky, za svými kamarády? Já ho tu nechci" zašeptala, protože se bála, že když bude křičet, bude zlobivá a přijde si pro ni. Vzápětí jsem se ptala, co se stalo. "Už šel do pekla, už tu neni". S úsměvem na rtech a schnoucími slzičkami začala skákat po kuchyni. "Mami, tati, už se ho nebojim. Ale do červený práce pořád nechci. Nechci slavit Mikuláše." Vyslechli jsme si resumé a radovali se spolu.
Šla jsem jí ukázat všechny andílky rozmístěné v našem novém domově. Poděkovala jim za jejich pomoc a my jsme celá rodina vyrazily do toho nejnabitějšího pokoje - do děcáku. Hráli jsme hry, radovali se a mohli si užít pohody a společných radostných chvil. A když přijde řeč na čerty, víme, že s nima sice nejsou žerty. Ale dá se s nima domluvit.
Play Everyday aneb s bubáky si klidně hrej
