Hravost v kuchyni
Když jsem tehdy bývala malou holkou, zakotvila v mé hlavě věta: "dokud to nedojíš, neodejdeš od stolu". Jak já si přála mít doma jakékoliv zvíře, kterému bych podstrčila to jídlo, které mi už lezlo ušima. A tak jsem k jídlu začala mít vztah, že tedy "musím". Musím do sebe něco nasoukat, protože jinak se to projeví na mé náladě, zdraví, energii atd. Podle toho moje stravování taky vypadalo. Neřešila jsem co to je, hlavně ať mě to nasytí.
U sladkostí a podobných libůstek samozřejmě byla vyjímka. Ale normální jídlo? Teplý oběd a večeře? Tak nějak se vždycky něco dá dohromady.
A pak jsem se stala matkou a podobné nastavení přebrala i moje dcera. Vařila jsem, vařila, ale o moje výtvory nikdo nejevil zájem. A tak jsem s větší či menší trpělivostí pokračovala dál, energii investovala jinde, protože žádnou paní domácí dokonalou jsem ani netoužila být. Zkrátka domácí práce, to není moje doména. Nechtěla jsem tu větu opakovat na další generace a tak se z této domácí činnosti pro mě stalo utrpení. Bývala jsem smutná při každém neúspěchu, po každém pokusu o jakékoliv jídlo, které bylo opět bez ochutnání zamítnuto. Cítila jsem, že tahle etuda nemá konce.
A pak jsem si jednoho dne řekla, že tuhle situaci musím změnit. Jednou variantou bylo pořizovat jídlo někde ve školní jídelně, restauraci atd. To má hned několik nevýhod - stojí to víc peněz, nevím co je přesně v jídle za přísady, musím se tam dopravovat. Tak jak to udělat jinak? A pak jsem se setkala s Hankou Střelečkovou a dostala pár zajímavých tipů jak svůj náhled na vaření přetočit. Její tipy nastartovaly příval mých vlastních řešení šitých mě na míru (a třeba ty zas nastartují vás).
A co jsem tedy udělala?
MÍSTO ČINU JSEM VYTVOŘILA/VYZDOBILA K OBRAZU SVÉMU
Tak aby mi tam bylo dobře (zrovna jsem totiž zařizovala novou kuchyň a ta vznikla dle mých snů), nicméně i se stávající kuchyní se dají dělat divy (své by o tom mohla vyprávět Lenka Halásová, která díky úklidu kuchyně provětrala a zlepšila i rodinné vztahy - mrkněte na video, stojí to za to). Zároveň jsem na stůl dala předměty, které podporují společný rodinný čas u stolu a odstranila všechen bordel, který tam nepatří a ubírá nás
o pozornost k jídlu i nám samotným.
ZAVEDLA JSEM NOVÉ RODINNÉ RITUÁLY
Každou neděli plánujeme společně co ten týden budeme jíst, každý vysloví svá přání, já vyhledám recepty
a napíšu seznam. To má za následek relativní spokojenost a účast každého v procesu, mám doma vše dostupné a můžu stále vařit a zkoušet nové. Zároveň tak nevyhazuju tolik potravin, protože se všemi mám nějaký záměr v rámci daného týdne (i vyhazování a plýtvání mi totiž bylo trnem v oku). To je další zábavná část procesu (plánování, seznamy, inspirace, knihy) a o další se postará manžel s Emou (rádi jezdí spolu nakupovat). WIN WIN WIN.
PŘESTALA JSEM NA SEBE TLAČIT
Představa 14x teplé jídlo na stole každý týden byla pro mě noční můrou. Nejprve jsem si řekla, že někdy třeba přinesu jídlo odněkud zvenku. Po rozhovoru s Hankou mi došlo, že můžu zkrátka navařit víc a zamrazit, nebo jídlo na druhý den poupravit o nějakou drobnost. A rázem už to nebylo 14 dlouhosáhlých vaření, ale třeba 7 nebo méně. Rozhodně od sebe neočekávám, že budu u plotny vystávat x hodin. Najde se mnoho a moc receptů, které chutnají ohromně a jsou za půl hodiny hotové. Například Karolina Kamberská, máma tří dětí, má ve své kuchařce plno takových pokladů. A jak jsem na sebe přestala tlačit, dovolila si jen takovou míru, která bude pro mě akceptovatelná (a když není energie nevařím, vytáhnu zamražené zásoby nebo poprosím zbytek v domě: manžel nebo tcháni = velká výhoda společného cohousingu), šlo vše hne snadněji a s větší chutí.
UDĚLALA JSEM Z VAŘENÍ OBLÍBENOU ČINNOST - HRU
Děti to dělají také. Z jakékoliv činnosti dělají hru, jinak je to nebaví. Tak proč já bych měla denodenně vykonávat něco, co mě nebaví? Jen pro dobro rodiny? Zeptala jsem se sama sebe, co bych potřebovala, abych si to užila. Hudbu. A tak jsem si do kuchyně přinesla magneťák, pustila rádio, začala zpívat a trsat v mezičase kdy nemusím stát u plotny. Světe div se, najednou se přidala i Ema a byl z toho krásný společný zážitek. Společný čas. Pomáhala mi s vařením, tančila a zpívala se mnou a já si tak užívala její pohyby, radost ze života. A tou radostí jsme naplnily naší večeři. To dítě, které se doteď nechtělo mého jídla ani dotknout, mi nenechalo skoro ani jednu porci jak jí chutnala láskou a radostí naplněná strava. Ovšem ne vždy musíme u přípravy jídla řádit jak smyslů zbavené. Někdy zas potřebuju odpočinek, klid, meditaci, ale třeba na to není zrovna čas lehnout si někde na pohovku a dát myšlenkám vale. A tak jsem si z vaření třeba zelňačky udělala meditaci. Inspirovala mě k tomu další zajímavá žena - Krkavčí matka. Jentak vařím a jsem si plně vědoma každého pohybu, každého milimetru ingrediencí, která mi prochází rukama.
VZPOMNĚLA JSEM SI NA SVÉ DĚTSKÉ CHUTĚ
Jak jsem tak začala koketovat s novými recepty, vzpomněla jsem si opět na tu malou holku, která seděla u stolu a nemohla už dál. Rodiče byly z těch kulinářských kousků v sedmém nebi a já zažívala nejhorší noční můry. Máme zkrátka jiné chutě, musím tomu přizpůsobit i naše kulinářské výsledky. A tak jsem do našeho týdenního jídelníčku začala víc zapojovat i jídla, která jsem měla ráda jako malá. Nejradši jsem měla ovocné knedlíky od babičky nebo bramborové placky od druhé babičky. Začala jsem vařit či péct víc sladkého a tím si mou malou strávnici přilákala.
A tak by se vlastně dalo pracovat s jakoukoliv aktivitou, která člověka nebaví. Jak by se dala okořenit? Osladit? Jaké aktivity milujete? Čím můžete obohatit pravidelné cvičení? Výuku cizího jazyka? Venčení čtyřnožce? Ranní vypravování? Zkrátka cokoliv na pravidelné bázi, co vám není úplně po chuti. Zamyslete se a třeba i spolu s rodinou přijdete na vaše ojedinělé řešení, které vykouzlí nádherné společné chvilky namísto pravidelných útrap.
Přeju mnoho štěstí
a