Jak jsem se ztratila a zase našla
Hrála jsem si hrála a během toho hraní na něco, jsem ztratila sebe sama. Možná to znáte sami, když člověk sejde z cesty, život mu připraví nějaké zapeklitosti, aby se znovu dostal zpět, zamířil k cíli. Jako ve všech pohádkách, když překonáme zátěž, dostaneme polibek od prince, království, zdravou rodinu z pupku vlka a podobné. Zkrátka to, po čem které srdce tou
Jen ta naše pohádka pokračuje zase dál. Do dalšího kola.
I já jsem tak nějak sešla z cesty. Díkybohu mám v sobě jakýsi radar, který mi postupně začne kódovat zažité zkušenosti a usoudí, že jsem zbloudila. A je tedy nejlepší čas vydat se jinudy. Možná to byla cesta delší, ale zato bohatá na zkušenosti.
Když nevíš kudy kam, někam se vydej. Tam i tam se o sobě něco naučíš.
Vyrazila jsem tedy na cestu za svými sny. Začala jsem dělat vše pro to, aby značka Play Everyday postupně byla registrovaná, oficiální jednotka na úřadech, na webu i Facebooku. Měla jsem jasnou vizi, co vše spadá pod tento název. Chtěla jsem vytvořit tým lidí, spolek, který bude hravě provádět lidi životem.
Ovšem všechny ty kroky mě stály hodně úsilí a dost to drhlo. Po cestě jsem se profesně rozloučila s několika limi. Udělala jsem 2 kroky vpřed a x kroků zpátky. Některé kroky bolely jak čert a já objevila lety skrytá, zpuchřelá, v koutě zatuchlá témata.
Jako bonus toho všeho jsem napsala ebook, který jsem nazvala NÁVRAT K SOBĚ.
A celá ta cesta, od narození mého prvního dítěte, od poporodních depresí, přes školu jógy, strolleringu, rodinných teambuildingů po Praze, zakládání Play Everyday spolku – byla jedna VELKÁ CESTA K SOBĚ.
Zjistila jsem, že si stále hraju s tématem, ale doopravdy nevím co jím je. Netušila jsem jak to popsat, o čem mluvit, co vlastně dělat, na co se soustředit. A tak jsem zkoušela co mě napadlo, pinkala se zleva zprava, přijímala jakýkoliv nápad, který přišel.
CO JE TEDY TO MÉ TÉMA?
Jako odměnu za druhý porod jsem si přála sedět v pomyslné lavici online školy Podnikání z pláže. A hned první dva týdny jsem se věnovala...hádejte čemu. Mému tématu. Odpovídala jsem na otázky, které s tím souvisí a pořád se točila dokola. Nebylo kam utéct. To téma mi tluče na dveře už pěkně dlouho, jen já nechtěla otevřít a přiznat si, že mám světu co dát.
A když jsem si odpověděla posté, že toto je téma na které ráda vášnivě mluvím hodiny, které stále u sebe rozvíjím a zjišťuju zapáleně další informace, nebylo úniku. Díky všemu tomu co se za ty roky událo jsem se mnohé naučila. Posunula jsem se dál, než kam bych si sama kdy vysnila. Uvědomila si, že důvodem proč jsem před tématem zdrhala, byla NEDŮVĚRA V SEBE SAMA.
Jak bych mohla pomáhat ženám, matkám užívat si života? Jak bych je mohla inspirovat na cestě ke spokojenosti?
„Nejsem psycholog, ani psychiatr abych pomáhala ženám z bažin poporodních depresí a stínů“ říkala jsem si. „Jaká troufalost vrhat se do těchto vod a fušovat jim do řemesla“. Bavila jsem se na toto téma s blízkýmí ženami. A díky nim ke mně opět sebedůvěra doputovala. Ne, já nejsem spasitel. Nejsem psycholog, psychiatr. Nemám ani kouzelnou hůlku, kterou bych uměla čarovat. Neznám fígle antidepresiv.
A přesto mám co říct.
Můžu vám vyprávět můj příběh, jak jsem se z mámy co si chtěla život vzít, stala mámou co si chce život a vše co přinese UŽÍT. Můžu vám vyprávět mé peripetie, mé kroky tam a zpět. Jak se učím na život a vše co přinese hledět přes růžovější brýle a měnit tak tím svou realitu. To vše můžu a hodlám dělat. Víte proč? Protože v tom JSEM SE NAŠLA.
Můžete se inspirovat, vydat se podobným směrem, nebo si jen uvědomit, který směr je pro vás ten pravý. Můžete zase inspirovat vy mě, protože tak to na světě chodí. Inspirace proudí světem a já se hodlám do toho proudu zapojit na témata, pro která mi srdce bije. I když třeba odpluju jiným směrem, věřím, že zase jednou dopluju zpět.
ZPÁTKY K SOBĚ.