Svoboda tentokrát pro děti

Taky slyšíte všude kolem jak je ta dnešní mládež hrozná? Nerespektuje autority, rodiče, učitele? Nepouští staré sednout v tramvaji, nezdraví, neděkuje. Nevím v jaké realitě tihle mladí žijí (zřejmě já už mezi ně nepatřím), neboť pouštím starší sednout, zdravím (občas i v Praze a tam jsem za podivína), děkuju, prosím.

Ráda si užívám rodinný čas a setkávám se se všemi členy toho širokého klanu. Jenže když se sejdeme, vznikají občas třecí plochy. Větší či menší. Každý má nějaké životní zkušenosti, každý má nějakou představu o chování, o výchově. A mezigeneračně se leckdy opravdu nesejdeme ve stejném bodě.

Studovala jsem astrologii a tak se moje šťouravá mysl nad vývojem lidstva čas od času zamyslí i s pomocí planet. A tak jsem se zamyslela i nad nedávným tématem šikany učitelky ve škole. Rozhodně nechci tvrdit, že vím jak co je, že jsem velký rozumbrada. Ani se nikoho nezastávám, v tomto tématu jsem zcela nestranná, nic o tom vlastně moc nevím. Nechci tvrdit, že ta či ta generace má pravdu.

Ale přivedlo mě to k zamyšlení.

Matně si z hodin dějepisu pamatuju, že v minulosti došlo k osvobození a rovnoprávnosti skupin jakými byli otroci, černoši, ženy. Je to tak? V průběhu lidského vývoje rozhodně neměli černoši a ženy stejná práva jako běloši a muži. To všechno je lidský vývoj. A ten dává smysl. Vždy když se nějaká skupina cítí být nerespektována, časem se přihlásí o svá práva.

Proč o tom mluvím? Abych si byla schopná užívat rodinné chvilky, potřebuju rozumět lidskému chování. Proč někomu přijde jako problém to, že se moje dítě chová jinak než by se dalo čekat od vycepovaného dítěte z minulosti? Lidstvo zkrátka prochází vývojem.

A teď jádro pudla.

Často slýchám jak jsou děti dnes hrozné, nevychované, jak jsou na učitele, rodiče drzé. Nedejbože, že teď šikanovaly učitelku. A k tomu bych ráda dodala, nebylo to v minulosti tak, že učitelé používali rákosku na své studenty? Že i dnes někteří rodiče na své děti vztáhnou ruku? (Doufám, že vařečku už snad nikdo netahá). A jaký je mezi tím rozdíl? Proč by měl mít dospělý, jen díky několika desítkám centimetrů navíc právo jinou bytost fyzicky či jinak násilně usměrňovat? Proč by kdokoliv měl mít výhradní právo na pravdu, jen proto, že je o x tisíc dní dál ode dne narození?

Nějak mi to nedává smysl.

Vám ano? Když se nad tím zamyslím, že konečně došlo lidstvo až do bodu, že ti malí tvorové (z kterých jsme nejdřív poprděný až za ušima a pak je vnímáme jako spratky, čím víc odrazů nás samotných nám představí) se postupně taky hlásí o svá práva. Kdo kdy řekl, že zkušenosti, které autority předávají,jsou vlastně použitelné pro všechny stejnoměrně? A že mají být předány stylem zastaralým?

Nebudu se dotýkat tématu školství, protože bych na to popsala nejméně jednu roli tapety. Ale bohužel mi dává smysl, že je na čase si přiznat, že učiteli jsme si všichni navzájem. Jsme si rovnocenní. Není jeden dál nebo blíž. A čemu vlastně? Ano pro naše ego je velmi sytící, že se jednou dostaneme do jakési pozice autority jen díky svému věku. "Konecně můžu páchat to, co bylo pácháno na mě jako na dítěti, že?" Jenže co když nechci? Vše má smysl. I má minulost. Ale co když mi to páchání smysl nedává?

A pak nastává onen trabl.

Když náhodou nechci, tak kde vezmu inspiraci jak to teda dělat jinak? Od koho jsem se měla naučit, že s jakoukoliv bytostí kolem mám jednat s respektem? A nebojme se, ono to půjde ještě dál. Nejdřív se naučíme respektovat bytosti malé. Doufejme. Jak říkám, hlásí se o svá práva. Postupem času nám nezbude nic jiného, než se naučit respektovat i bytosti přivandrovalé. S jinou barvou pleti, jinou mentalitou, náboženstvím, filosofií. Co je větší oříšek? Přijmout své vlastní dítě se všem těmi lekcemi, kterými mi ukazuje mé neduhy? Nebo přistěhovalce s jinými způsoby chování? Hm? Zajímá mě vaše odpověď.

Jak už jsem psala. Nerada bych, aby moje zamyšlení znělo popudlivě pro některé ode dne svého zrození vzdálenější. Sama se snažím alespoň imaginárně vracet do minulosti a pochopit jednání druhých, starších, jinak smýšlejících. V jejich minulosti jsem nebyla. Ale doopravdy se snažím jejich názor a pohled respektovat. A přijmout. Ve finále mi jakýkoliv názor přináší velké obohacení a sebepoznání.

A přála bych si, aby podobný respekt vůči mým zkušenostem generačním či osobním přicházel zpátky. Přála bych si, abychom byli schopni své zkušenosti sdílet, obohacovat se, inspirovat, učit se od sebe navzájem. Ne jednostranně. Abychom mezi sebou nestavěli ty obrovské zdi z cihel ega.

Přála bych si, abych jednou byla schopná s nadhledem a pochopením vnímat další vývoj lidstva. Abych mohla se svými dětmi, vnuky, pravnuky vést inspirativní rozhovory, kde každý vnímá své ojedinělé místo na světě. Přála bych si...však víte :).

Spokojenou planetu Zem, jak si hopsá ve vesmíru.