Randíčko s malou Martinou

Při mém zkoumání depresivních stavů a hravosti jsem často narážela na jedno pojítko. Jaká je tam souvislost? Vnitřní dítě. Už nějakou dobu se snažím, sice nepravidelně vracet do minulosti a chápat tak pohnutky té velké Martiny skrze tu malou.

Dnes jsem opět díky meditaci na setkání s vnitřním dítětem objevila nemálo pokladů. Ano, ráda se nořím do vlastních hlubin a tahám ven poklady. Většinou jdou ruku v ruce s proudem slz. Ale i přes to, co jsem o slzách slyšela vím, že léčí. A tak je čas od času nechávám prolít.

Chcete slyšet o mém dnešním ponoru?

Ulehám na gauč a pouštím meditaci. V tom začne pískat můj syn. "To snad ne!!!" Vždycky jako na potvoru se probudí, když já si naplánuju meditaci. Jak úžasně si se mnou hraje. Rudá vzteky ho přebalím, začnu kojit a meditaci pouštím u kojení. Nevadí. Člověk se musí naučit být flexibilní.

Soustředím se na dech a na prožitek svého těla. Vracím se zpátky o několik let. Zažívám euforii z osamostatnění. Svět mi leží u nohou a já poprvé začínám vnímat jaké to je, stát na vlastních nohou. Vracím se dál. Zažívám období bez energie na střední škole. Všechno mě otravuje. Svět nemá sťávu. Nic nedává smysl. Proč tu jsem? Proč jsem v té škole? Proč jsem vůbec na světě?

Vracím se ještě dál. Základní škola. Jsem sama sebou, život mě baví. Rozvíjím všechny mé dovednosti a talenty. Ve všech směrech zažívám radost. Slavím úspěchy. Jdu správnou cestou. To je mé místo na světě. Je mi skvěle a život mě baví.

Vracím se ještě dál. Školka. Nevím co si o tom mám myslet. Bytí s vrstevníky mě nijak neobohacuje. Ale jsem tu. Je to tu šedé. Učím se jak svět funguje. Vydávám se ze školky domů. Procházím obrovská vchodová vrata našeho domu. Kráčím po schodech. V kuchyni si vzpomínám na všechny ty proklaté chvíle u jídla. Kráčím obývákem.

Hledám ji. Kde by mohla být? Kde je ta malá Martina?

Sedí v ložnici. Snažím se zahlédnout jak se tváří. Na jejím obličeji vidím smutek. Proč je asi tak smutná? Jdu k ní a přitulím jí k sobě. Začne plakat a já pláču s ní. Nevím co se děje, ale tuším, že mám něco říct. Stále dokola ze mě padá: "SVĚT JE RADOSTNÉ MÍSTO. SVĚT JE RADOSTNÉ MÍSTO. SVĚT JE RADOSTNÉ MÍSTO."

Proč je tak smutná?

Neumí si hrát. Neumí se bavit. Neumí řádit. Je ráda s dospělými. Je taková malá dospělá. V sobě stále něco řeší. Není to ničí vina. Je to její volba. Ona jde tou cestou. Jde za poznáním. Je to JEN JEJÍ VOLBA. Ví, že jednou, až povyroste, bude se vracet zpátky. Bude se zajímat o to proč si neumí hrát s vrstevníky, s dětmi? Proč neumí být odvázaná? PROČ JE TAK SVÁZANÁ?

Slzy stále tečou. Vidí souvislosti. Je stále stejná. Jako malá i jako velká. Neumí si hrát. Neumí se odvázat. Musí se to učit. Jde to ztěžka.

Když slzy pominou, malá Martina pookřeje. Vytáhne kostky. Staví velký komín a smějí se tomu, když celý spadne. Zažívají spolu s tou velkou Martinou krásné chvíle. Svět je najednou barevný. HRANÍ S DĚTMI JE RADOST. JE TO ZÁBAVA. Dívají se jedna druhé do očí a jsou šťastné.

Vracím se znovu do školky. Jsem větší a už chodím na základní školu. Po základní škole se vydávám na střední a do dospělého života. Vracím se do těla Martiny, které je 32 let. V náručí tisknu Fikuse. Mého Malého Prince. Stále mi tečou slzy. Nic si nevyčítám. Vím, že je to cesta. Každou chvíli se odlupuje jedna vrstva cibule. Nic není špatně ani dobře. Prostě to tak je.

A další týden budu zase o něco radostnější, hravější, odvázanější. Protože jsem vyrazila na cestu mateřství. A tak se učím všechny předměty, které k tomu patří. Zodpovědně. Ne kvůli někomu. Ne proto, že musím.

Kvůli sobě. Protože chci!!!

Tak už víte, proč je důležité myslet na to malé dítě uvnitř nás? Jak je na tom to vaše?