Jak se tahá dítě z bažin?

V minulém článku jsem vám psala o tom, jak jsem se vydala v meditaci zpátky do dětství. Byla to opravdu zajímavá cesta a pro mě velmi důležitá. Zabývám se totiž svými životními propady, poporodní depresí a jakýmkoliv obdobím, kdy mi není do skoku.

Moje mysl v těch obdobích hledá souvislosti a mé zkušenosti mě pak posouvají dál. Celému tomu kumštu dává punc moje záliba v psaní. Díky mým textům pak zažívám pocity plynutí. Píšu tak jak mi slova na mysl chodí (děkuju tati, že jsem se mohla na obchodní akademii naučit psát tak rychle, jak jen moje myšlenky plynou). A co výsledek je i pro mě vždy překvapením.

Můj nedávný ponor do dětství mi tedy ukázal, že to já sama jsem se rozhodla být vážným dítětem. Celý život jsem chtěla být velká. Kdo ví, jak to doopravdy bylo? To už je jedno.

Od setkání s poporodní depresí se vědomě snažím každý den dostat z okovů své vážnosti a do světa hravosti, legrace a radosti.

A využívám k tomu různých technik: jóga, čas s mými dětmi, meditace, pohyb, cestování, inspirace od druhých, psaní, tvoření, zpěv...zkrátka vše co mé hravé srdce žádá.

Má nedávná zkušenost s návratem do dětství díky meditaci mě dost překvapila. Netušila jsem jak smutné a depresivní někdy dokáže být mé vnitřní dítě, moje malá Martina. Očekávala jsem, že je ještě přede mnou mnoho let tvrdé dřiny a odříkání. Jojo tak nějak vážnej dospělák putuje k hravosti :D.

O to víc jsem byla překvapená, když jsem vkročila zpátky do míst svého dětství. Místo ponuré šedi a nudy na mě čekala rozjásaná malá holka. Lítala kolem dokola - ano to děti skutečně milují. Měli jsme totiž byt, kde se dalo opravdu probíhat dokola všemi místnostmi. JAK ÚŽASNÉ BYDLENÍ. Pamatuju si, jak moje mamka vždy říkala, že pro rodinu s dětmi to místo není vhodné. To proto, že byl byt vysoko a do přírody daleko.

Ale uvnitř bylo tolik zábavy. Velká palanda na lezení a skákání, akvárium s rybičkama, korela v kuchyni (která teda nakonec frnkla), gramodesky Dády Patrasový a jiné poklady. Které dítě by se tam nudilo? Tajně jsem vždy snila, že až budu velká, vlezu do úložného prostoru na lyže, který byl nad předsíní.

A tak je vidět, že jsem na své dětství doopravdy celý život koukala přes dost ponuré brýle. Protože radosti a hravosti v něm bylo habakuk.

Moje zkušenost s návštěvou mých dětských let mě naprosto uchvátila. A ještě víc mě uchvátila změna, která nastala v té velké Martině. Ta vážná, leckdy unavená a zodpovědná máma najednou začala opět řádit.

Nevím proč mi porod a s ním spojené hormony vždy zatemní mou dětskou a hravou stránku. Ale já se nedám.

A tak jsem začala užívat dětství mých dětí. Od rána se na sebe smějeme, muchlíme se, běháme kolem dokola. Bobujem, křičíme, tančíme, zpíváme. Hrajeme si na vlka a karkulku a jim podobné. Chechtáme se.

Není to samozřejmě 24/7. Ale rostu. Rostu zas do tý malý holky :D. Zase začínám kašlat na to, co si myslí okolí. Přeju si, aby tenhle stav plynutí svým proudem přišel dlouho dlouho předtím, než zas odejdu na onen svět.

Byla by převeliká škoda, zůstat tím vážným dospělákem a nechat si projít energií nabité dětství mých ratolestí mezi prsty. A tak se snažím užívat plnými doušky jejich lekce "TeďATadyování", hrátek, smíchu. Jen sedím v první lavici, sleduju, učím se. A nechávám život proudit žilami.

Jsou to krásné lekce. A já zvu každoho rodiče, prarodiče, praprarodiče....aby se přidali. Nechme vážnost sedět v kanclu nebo v křesle a pojďme užívat života plnými doušky s těmi malými prťousky. Přišly náš život rozptýlit, rozesmát nás, pobavit. Pokud se nezapomeneme někde v bažinách, můžeme si užívat tu jízdu s nimi.

Play Everyday aneb každý den si užívej ;)