Jak mě napadlo hejno nápadů

Je neděle dopoledne. Mám v sobě nepřekonatelnej pocit vnitřního tlaku. Neni mi dobře, nevim co s tim a nevim jak z toho ven. Měla bych si užívat času se svým mužem. Jedno dítě spí, druhý je s babičkou v divadle.

A já se cejtim stažená až u krku.

Chodim tak po baráku a mezi skuhráním mýho druhorozeňátka ze spánku (ano naprosto přesně reprodukuje, jak se cítím uvnitř - kdyby uměl mluvit jako dospělák, řekl by něco jako: "máma se cítí napikaču a tak s ní držim basu, snad si to uvědomí a něco s tim udělá") přemýšlím, čím to je. Čím to je?!!!

Sedim u počítače a snažim se realizovat alespoň jeden z milionu nápadů posledních dní. Ale v hlavě mi jich krouží tolik, že se před samotnou realizací stihnou navzájem sestřelit.

"Bože kluci, to už neni sranda. Jděte se napadat někam ven" pomyslim si.

Ukojim svojí touhu po aktivitě a jdu si pasivně nacpat králíka do chřtánu. Hned jak dosednu, začne to ze mě padat. Naproti mě seděj dvě otevřený uši mýho manžela.

A ze mě to lítá: "mám plnou hlavu nápadů a strach, že je nestačim realizovat, že mi je někdo čmajzne, že na ně zapomenu. Chtěla bych tvořit, ale nevim, kde začít. Taky jsem naštvaná. Chci jít taky do divadla. A chci konečně někomu sdělit svých 20 zážitků každýho dne, ve svých 20 000 slovech. Chci nechat svoje myšlenky plynout a sdílet je, tak jak choděj. Bez takovýho toho - tady máš chleba a pití, už jdu utřít zadek, ano jsem tady miláčku, slyšim Tě.

Chci se moct rozbrečet pod tíhou všeho toho co sdílím chápající kamarádce. Chci se s ní obejmout a nechat ten okamžik plynout, přijmout co zrovna vylezlo ven. Chci mluvit sprostě, když na to zrovna přijde, nemuset se bát, že tu pikantnost za chvíli uslyšim v dětském podání a naprosto podobné situaci. Chci odejít kdy chci, kam chci, nechat si myšlenky proudit bez rušení. A nebo jentak blbě čumět a bloumat."

UFFF. Vylítlo to ze mě. Celá ta horda víkendového tlaku a frustrace. Taková blbost co?

K uším se přidaly chápavě nechápající oči. A z mého muže vypadlo: "vidíš a já chci zase mlčet. Nechci mluvit o tom, jakou nastavit marži našim produktům. Nechci mluvit o tom, jaký trendy budeme následovat v roce 2017. Do háje, já ani nevim co bude v roce 2017? A už vůbec nevim, jak mám odhadnout, jak nám pojede profit tenhle rok na vybraný položky."

Spadla mi brada na králika.

Začala jsem se smát. Sama sobě, absurditě života. Došlo mi, že za několik let budu vzpomínat na ty krásný časy, kdy mě moje děti potřebovaly. Kdy jsem je chovala v náruči jako malý drobky, čuchala k jejich přírodním voňavkám, držela ty jejich sametový ruce. Každou chvíli poslouchala "mami pojď sem, mami buď tam, mami pojď si hrát, číst, honit se..."

A tak jsem dojedla králíka, sedla k počítači, napsala ta slova. Protože někdy ta Martina fakt nechápe, že tohle je ta nádhera, kterou by se měla naučit žít, prožívat, užívat. Ten momet frnkne jak Formule 1 a zbyde zas jen ta vzpomínka jak čára od pneumatik. A někdy třeba ani ta ne.

Tak pouštim všechny nápady, pouštim ten frust ven, píšu si to na blog, tetuju za uši. S vděčností zase přijímám další lekci "TeďATadyování." Jdu nechat nápady, ať se napadaj a jdu jentak být.

NENI LEPŠÍHO OKAMŽIKU. NENI.

JAK ŘEKL MEDVÍDEK PŮ:

"DNEŠEK JE MŮJ OBLÍBENÝ DEN"