Holky z naší školky

Pamatuju si, že jsem na poslední chvíli začala řešit, kam půjde od září ta moje Malá mořská víla do školky. Shodou různých náhod se nakonec stala jednou z lesních průzkumníků školky kousek od našeho obydlí. Byli jsme moc rádi, ale nevěděli co čekat.

Hned první den školky mě vyhnala domů, že to zvládne. Tak jsem vůbec nevěděla, jaké to tam vlastně je. Důvěřovala jsem naší intuici a tomu, že na společném víkendovém výletu nám bylo oběma moc dobře. Prošly jsme různými obdobími, ale vcelku obě neustále objevujem, že je to nejen skvělá školka, ale zejména super banda podobně smýšlejících lidí, bydlících kolem nás.

Jednoho dne ráno, jsme se s Emonskou dohodly, že pojedeme i s Fikusem s nimi na plánovaný výlet na interaktivní výstavu Zahrada 2. To jsem ještě nevěděla, jaký mě čeká dobrodružství.

Na vlak jsme běžely, protože máma trubka to zas špatně naplánovala a navíc si myslela, že nám vlak frnkne. Nefrnknul. Obdivuju jak obě průvodkyně skvěle zvládají malé stádečko skřítků nasoukat do vlaku, s poklidem a oslovením "kamarádi" je nejspíš sledují všemi páry očí (který maj nejen vzadu, ale i na rukou, nohou, ramenou - jinak to nechápu). Když v tom do vlaku nastoupí starší pán a jeho tělo se kutálí po zemi. K. vyskočí a nabídne své zkušnosti. Žasnu. Má fakt oči snad všude.

Ve vlaku jsme se všichni pohodlně usadili a kdo chtěl rozdělal sváču. Emonska začala pít z termosky, která patřila mně. "Emí víš, že piješ kojící čaj". Salva smíchu v kupé a jízda začíná.

Všude kolem nás lesní děti, člověk by si řekl, že to bude jak v džungli. Ale světě div se, můžeme si normálně a v klidu, jako lidi dokonce i povídat. Na nádraží sleduju jak děti skvěle spolupracují v rámci důvěryhodné zóny, kterou jim holky poskytují. Přesunujem se na tramvaj, když v tom na P. skočí gorila. Říkám si, jak se tak řeší takovej příchod gorily, když mám na starost ještě dalších 10 dětí? Za chvíli jsou všichni s námi jak mávnutím kouzelného proutku. Co to je za kouzla? Chci to umět taky. A co to bylo za gorilu? Ále, mladíkovi se zachtělo ochutnat něco z voňavé nabídky rádoby jídel nádražní kantýny. Prý nemá svačinu.

Jedeme dál. V tramvaji probíhá přestřelka holek: "Ty nejsi moje kamarádka", "ty taky nejsi moje kamarádka!" Další s chladným hlasem říká: "v pohodě, já vim, že nejsme kamarádky." Za chvíli si s velikou péčí pomáhají navzájem nandat rukavice, zapnout batohy. Slyším z dálky: "budeme vystupovat na M.... náměstí". Říkám teda holkám: "budeme vystupovat na Mariánském náměstí holky." Dostanu odpověď: "Ale Mariánka bydlí v Mníšku, ne tady na náměstí".

Vystupujeme z tramvaje a pomalu se soukáme na místo výstavy. Díky skvělým navigačním dovednostem K. si dáváme okruh kolem Pražského hradu a nakonec svačíme na místě určení.

Člověk by si řekl, děti z lesní školky, to bude teda hukot. Děti naopak celkem v klidu plujou prostorem a člověk si může normálně užívat pobyt v relativně civilizovaných místech. Po sváče se svlíkáme a jdem na to. Výstava Zahrada 2 hýří barvami, různými hrátkami, zábavou. Děti se okamžitě vrhnou na kocoura, který lítá po zemi. Dupou po něm, vřeští, volají ho ze sudu, když usne.

Hrajou prstový labyrint, jezdí na kolech, sledují filmy o slonech a velrybě, hrají si na mouchy, sledují svět očima trpaslíka, lezou po pavučince, houpají se na knoflíku, sledují své odrazy v tůňce. V místnosti je sice hluk, ale všichni jsou v pohodě, žádné spory, bitky, úrazy. Prostě dětský ráj. Myslím, že i nás dospělé výstava vtáhla do dětského světa ani jsme nemrkly.