Jak si užít: Porod

Můj život se v těchto dnech točí okolo tématu, na který mě doopravdy baví psát. V hlavě mám snad bambilion témat, o která bych se ráda podělila. Baví mě psát o životě, o tom co přinese, o všem jeho zákoutích. Nejen o tom pěkném, příjemném pozlátku. I o těch bažinách, do kterých občas spadneme a brouzdáme se v nich, někdy topíme.

Začnu tedy od začátku.

Porod. Tak to jsem se fakt asi zbláznila, co? Řeknou si někteří z vás. Jak si může někdo užít porod? No a teď si to představte trošku z nadhledu. Tak jak se narodíme, tak taky žijeme. Dokud to naše nastavení nezměníme.

Já jsem se celý život soustředila na své chyby, na nedostatky, neduhy. A tak můj život taky takový byl. Ponurý. Neduhový. Cítila jsem život jen při opravdu extrémních kontaktech se smrtí. Sport, divoká jízda autem, různorodé zážitky atd.

Když jsem se rozhodla vydat na cestu rodičovství, samozřejmě jsem se těšila. Jenže porodem se ženě odkryje vše, co má ve svém nitru. Vše nezpracované, vše pohřbívané, to s čím nechce pracovat, co nechce vidět, před čím se schovává.

A tak narození mé dcery mi ukázalo, že jsem se sice učila užívat si života, ale vše bylo dosti povrchní. Pod povrchem bylo bláto, hnis, hnus. Tahle špína se na mě vyvalila po porodu a to ve velkém. Sáhla jsem si na dno a učila se znovu a zas, kým jsem, co mám ráda a na jakých pilířích ten život postavit.

Z toho, že jsem se cítila tak blbě jsem vinila doktory (mohli přece za to, že jsem neporodila podle svých představ), rodiče (mohli přece za to, že jsem neměla dětství dle svých představ), svět kolem (mohl přece za to, že se mám tak blbě), svou dceru (protože jsem nemohla už dál žít ten svůj dětský a povrchní život).

Její narození provázela velká nenávist a nepřijetí. Nepřijetí autorit, tedy doktorů. Nepřijetí změn, tedy nedostatek jakési flexibility. Nepřijetí zrození a života jako takového.

Ano. Po jejím narození byl pro mě život doopravdu břemenem a já přemýšlela jak ho ukončít. Nebylo mi dobře a nedokázala jsem najít cestu ven. Všechny a všechno kolem sebe jsem vinila. Svět nebyl přátelským místem. Necítila jsem se tu dobře.

A pak tam na tom dně, v té pomyslné bažině do které jsem spadla, jsem se dotkla sama sebe. Své čistoty, toho jádra. V té bolesti jsem se našla. Důkladně jsem si ty bažiny prohlédla a rozhodla se s tím vědomím stoupat. A svůj život jsem od základů postavila na jiných pilířích. Bolelo to. Jako ďas. Ale o to krásnější byl každý den poté.

Po nějaké době jsem znovu otěhotněla. Prožívali jsme zrovna s mužem první krizi. Miminko jsem si přála a tak mě hodně zasáhlo, když se rozhodlo svůj život ukončit. Myslím, že je jedno jak kdo tohle období vnímá. Jestli k vám přichází nová duše, nebo se život teprv vyvíjí. Bylo jasné, že ještě nemám vše v hlavě, v sobě uspořádané.

Měla jsem období temna, i když už jsem sama k sobě ve všem byla mnohem přívětivější, vědomější. Když jsem ležela na lůžku kvůli potratu, opojená anestezií, měla jsem krásnou vizi. Zdálo se mi, že jsem navštívila HRAVÉ NEBE a že mám šířit všechna poselství, která ke mně přijdou.

Vrátila jsem se tedy do života plná elánu. Věděla jsem, že první porod odkryl moje bažiny. Druhý "porod" nebo zákrok chcete-li, začal osvětlovat mé krásy. Začala jsem se učit, že svět je bezpečné místo. Že se tu můžu cítit dobře. Že jsem dobrý člověk a mám lidem kolem co nabídnout.

Ale stále jsem nebyla přesvědčená, že je nutné mít další dítě. Naopak.

Ale člověk míní, život mění. Nebo čas? A tak za pár měsíců jsem ucítila, že mě život baví, že svět je radostným místem a bylo by škoda nechat se ochudit o tu radost dětského světa. S mým mužem jsme v těchto tématech sehraní a vesmír nám přeje. A tak mi hned bylo jasné, že od našeho rozhodnutí za 9 měsíců nás bude víc :D.

Za dobu těhotenství se ve mně odehrávalo ještě mnoho témat. Přijala jsem svou roli mámy a začala si jí užívat. Přišla jsem na to, že jsem skvělá máma a že nikdo jiný nemůže vědět jak mám mámovat líp, než já sama.

Ale těsně před porodem jsem zjistila, že mám v sobě stále ono negativní nastavení a nepřijetí vlivu autorit. Tedy těch, které jsem si sama nevybrala. Ale jak to probůh za tak krátkou chvíli zpracovat? Co s tím, ať se na mě zas porodem nevyvalí moje temnoty?

Jednoho dne seděla má Malá mořská víla Emons na gauči a zpívala si: "maminka rodí miminko a je tam plno andílků."

A tak mi to docvaklo. Po zbytek dní jsem si představovala Podolí a Vyšehrad nad ústavem jako posvátné místo plné andělů, kteří nám s Fillipem pomáhají na cestě zrození. Po celém tom náročném roce jsem dopřála unavenému tělu odpočívat. Jenom jsem si četla, meditovala, chodila na procházky, učila se vařit a sžívala se s novým domovem.

Když přišel den D, cítila jsem to. Moje tělo bylo unavené jako nikdy. Schylovalo se k oslavám nového roku, všichni připravovali přípitky a petardy. A já věděla, že se mám připravit ke všemu tomu novému, co se má zrodit. Po odpočinku jsem odjela s mým mužem za zvuku manter Tiny Turner do Podolí a tam si užívala samoty a klidu. Naladěná na nová zrození za doprovodu zpěvu a tance.

A světe div se. Doopravdy tam byli.

Kdo? No přece Ti andělé. Byli ve mně. Se mnou. Má dula jako při prvním porodu dodávala klid a důvěru. A sestřičky, doktorky, všichni byly tak vstřícní, že jsem se mohla ponořit do proudu života, nechat vše plynout. Užívat si jednotlivé fáze porodu. S důvěrou v sebe, v mé tělo, v život sám. Přijala jsem bolest jako pomocníka, který udržuje mé vědomí v těle.

A tak se narodil Filip.