Jak přežít: DEN NA PIKA PIKA PIKAČU

Původně jsem dneska chtěla napsat článek "Jak si užít šestinedělí", kterej mi leží v hlavě už nějakej ten pátek. To abych navázala na předešlý článek "Jak si užít porod."

Jenže události jaksi dostaly uplně jinej spád a tak měním plány. Po včerejším výletě do Brna a přednášce na téma hravost životní, zdá se být dnešní hravost vyčerpaná. Doma máme tři mimi. Jedno mimi je unavený po včerejším cestování do Brna a z Brna (vrátili jsme se v 9 hodin večer - já jazyk na vestě, Fikus jazyk vykřičenej). Druhý mimi 3,5 let potřebuje taky pořád nandavat dudlík, sápe se do kočáru, chce pustit chůvičku a snaží se mě pobavit. Je nemocná.

A já? Třetí mimi. Jsem zdrchaná, jelikož jsem nezvykle posledních pár dní nabízela v noci příliš často pravý a levý. Jelikož jsem zas svůj diář přeplnila k prasknutí a rozjela se třeskutym tempem. Ale spíš jsem vnitřně roztrhaná na cimprcampr kvůli všem tématům, který se na mě vyvalily. Ale jelikož žádnou doktorsky ověřenou chorobou netrpim, nemám nárok na odpočinek.

Ale moje malá princezna samozřejmě tuší, že mám nějake zásek. A svým způsobem mi pomáhá ho popustit.

A tak se mě snaží rozehrát. Tak dlouho tlačí na pilu a snaží se o mou pozornost, až si fakt už musim připustit, že ve mně bublá nějaká sopka, která čeká na vzplápolání. Emonska je velmi vytrvalá a nabízí mi léčení sopky z dětského světa. Nejdřív jdeme oblíkat panenky. V pohodě, tak se teda vrhnu do dětskýho světa a oblíkám Barbínky. Nejradši bych sice ty hadříčky roztrhala, ale oblíkám spořádaně dál a předpokládám, že tak si to moje spoluhráčka žádá.

Pak přijde na řadu česání. Nejdřív dělá různorodé útvary na hlavě mně, ale to ještě tu mojí vnitřní sopku podporuje. Řikám si: "dobrej nápad. Budu taky česat. Panenku." Rozuměj - budu trhat panenkám vlasy. Ve mně to začíná soptit ještě víc. Nejradši bych zakřičela: "doháje já nechci česat panenky. Ani jim rozčesávat dredy. Chci si hrát po svym. Po dospěláckym svym."

Narazila jsem na svojí opičku Klaudii z dětství. Zajásám. To by mohlo projít. Budu si představovat, jak tulim sama sebe. Protože fakt taky potřebuju potulit, pozornost a hrát si. Bohužel ale tohle hraní a tulení nezapadá do dětskýho hracího plánu. Fajn.

Obě děti se po svym dožadujou mojí unavený pozornosti a já už zvládám jen popisovat svůj stav, plnit hladový pupky a co nejvíc s klidem přesouvat naše těla k uložení. Obě těla ležej vedle mě. Těšim se, že už si konečně odpočinem. Emonska usíná u Šakala Báry Hrzánový, Fikus se rozhodne, že si budem povídat.

Stále držim sopku na uzdě. Ale už to jde ztuha. Příště možná zařadim variantu okamžitýho výbuchu.

Přebalim ho a v hlavě se snažim zjistit, co by dneska tu sopku mohlo zdárně vypustit ať zůstaneme všichni bez újmy. V hlavě lovim po všech aktivitách, který mě nabíjej, vybíjej nebo prostě dělaj radost. Jóga? Ne, to prasknu ve švech. Háčkování? Ne. Procházka se psem? Nemůžu tu nechat jedno dítě. Malovat? Ne, tušim, že bych zlámala pastelky.

Lehám vedle Fikuse a v hlavě si představuju klid. Přebalenej, nakrmenej. Měl by bejt spokojenej. Ale neni.

Cejtí to. Ta sopka už začíná pěkně smrdět. A tak si ho beru do náruče a zkoušim zaručený kouzlo. Na hlavu si nandavám obr sluchátka, pouštim hudbu a tančim. Co to bude dnes? Zašátrám v paměti a vydávám se na konzík za Klusem a jeho Sibylou. Potřebovala bych dupat, ale dole odpočívaj nemocní tchánovci Co teď? Zavírám oči, představuju si, že jsem na konzíku, všude tma. No už skoro vlastně ani nevim, jak to na takovym dospělým konzíku vypadá.

Koukám na Kluse (sakra, vypadá fakt dobře. Kdy já naposled viděla tak pěknýho chlapa, mimo mýho manžela? Proč jich na mateřský, na hřištích, v kavárnách neni víc?), zpívám si v duchu (teda spíš řvu) a dupu (taky v duchu).

Výhoda tohodle imaginárního konzíku v hlavě je ta, že mi u ní uslo i druhý dítě v náručí.

Odkládám teda na postel spící tělo a jdu se vyřádit. V dětským pokoji, mezi hračkama, na pěnový podložce (to aby muj konzertní rej nebyl slyšet) si užívám ještě 3 x Sibylu. Klus je čímdál tim rozjetější. Nehledim na okolní lidi na konzíku (plýšáky a Barbíny) a trsám jak smyslů zbavená. Chvíli tančim něco jako břišní tance (prej to pouští emoce bokama ven), chvíli mrskám rukama (dávám tak vesmíru najevo, že jako jsem v rauši). Takový taneční kreace bych na parketu ze sebe nikdy nevysoukala. No možná co jsem už 4. rok na mateřský tak jo. To pak bejvaj ty mámy jak utržený ze řetězu.

Dělám si pauzy a sundavám konzík občas z uší. Kdyby náhodou se zvenčí někde ozval pláč. Slyšim jen pilu od sousedů a tak se zas vrhám střemhlav na konzík.

Konzert končí. Nejlepší, ehm vlastně jedinej Klusákův na kterým jsem byla (když pominu Kašpárkohraní pro děti) a já vypadám už spokojenější. Míň sopečná. Vlasy rozházený, za uchem růžovou sponku od Emonsky, na sobě sukni (hlavně se prej musí točit). A vnitřně dost vděčná za to, že jsem potkala a vzala si Kubu předtím, než jsem se stala mámou. Na tomhle musim ještě zapracovat. Abych byla i jako máma v sekci (rozuměj - sexy). Ale do večera času dost. Říká se, že i oblečení, voda a šminky lepšej náladu. Odpoledne se chystám na poštu, tak se namaluju, voháknu, napiju se vody z tý harmonizační skleničky s květem a vyrazim na špacír.

Jestli se zas objeví ta sopka, dneska nebo jindy, tak nandavám Sibylu na uši a jdu s ní třeba věšet prádlo, vařit oběd nebo ukllízet čurbes. To by bylo aby nebylo. Jojo spokojený mateřství musí bejt.

A jestli máte nějaký vlastní tipy, triky a fígle jak ze sopky nebo uragánu děláte horský potůček, na kterým můžou s klidem plout naše děti do ráje, dejte echo.

Krásný a hravý den