Návod k použití (šestinedělky)

Když se občas vrátím v paměti do dob po prvním porodu a vzpomenu si na svoje pocity, je mi z toho úzko. Ale zase vim, že vše se dělo jak mělo. Byla to pro mě obrovská škola.

V celým tom novým dění bylo spoustu bodů, který pro mě byly moc důležitý. A jelikož už jsem měla vybranej i sloup, do kterýho to se svým autem narazím, byly to body vlastně životně důležitý.

Vidíte do druhého? Co se v něm odehrává?

Žena se při porodu poprvý dotkne pocitu svojí smrtelnosti (ať už vědomě nebo nevědomě). Porod sám vyvalí na světlo různá témata. Proto taky každá rodíme jinak. A tak nikdy dopředu nevíme, co se vlastně stane, jak bude porod samotný probíhat a jak se budeme cítit potom. Proto dnes ty ženský tak šílej a řešej aby s nima bylo u porodu zacházeno hezky. Protože to ovlivńuje i start společnýho života s dítětem. Nejsou to magorky. I když to tak někdy vypadá.

Kdybych se na sebe dívala očima z dob před dítětem, kdy jsem se spíš proháněla v tratích snowboardcrossu a po světě, asi bych si klepala na čelo. "Proč to jako řešíš?"

No protože mám srovnání. Protože vnímám, co se uvnitř odehrává.

Mám za sebou 2 porody a jeden potrat. Takže 3 šestinedělí. Pokaždý na jiný úrovni vědomí. Ale pokaždý jsem byla k sobě maximálně upřímná a přiznala si vše, co se mi honilo hlavou. Tehdy mi hodně pomohlo, že jsem měla kolem sebe chápající lidi. A teď tím nemyslím, že mě někdo obejme a myslí si své, jak jsem neschopná a mastí si na mě ego. Ale fakt CHÁPAJÍCÍ.

Jenže jak být chápající v něčem, co jsme vlastně na vlastní kůži nikdy nezažili???

A tak mě napadlo napsat takový článek pro pány, nebo třeba členy jiné generace. Jak to teda v tý šestinedělce funguje? Co se v ní odehrává? Jak se teda chovat? Co dělat? Co nedělat? Jak jí být oporou?

Napadlo mě vám to přirovnat ke koupi nového telefonu. Protože to je něco, co chápe dnes snad každý. Představte si, že jste měli doteď obyč starej telefon. Všechno se ovládalo tlačítkama. Bylo tam mraky tlačítek. A teď najednou si koupíte dotykáč. Do tý doby jste vůbec neměli ani páru, že něco tak technologicky zdatnýho a pokročilýho existuje.

Učíte se telefon používat. Někdo vám volá a vy omylem hovor típnete. Chcete napsat esemes a přitom si jí způlky smažete. Sáhodlouze nastavujete všechny hesla a kódy na emaily, facebook, twitter, instagram, youtube. A já nevim co všechno co tam máte. Prostě se s tim svým technologickým miláčkem sžíváte. Občas je to pokus omyl a vy zkoušíte co teda ta novinka umí. Po nějaký době se sžijete a je to v pohodě. Ale někdy to prostě trvá dlouho.

Každej na změny reagujeme jinak.

A u telefonu je navíc ten luxus, že ho dodávaj s návodem. Jenže dítě ne. A tak ta čerstvá máma, která do tý doby vnímala jen samu sebe, starala se jen o tu dosavadní realitu, najednou rozvíjí naprosto nový smysly. Nikdo jí nikdy netrénoval v telepatii (protože to malý dítě pláče a ona často neví proč). Nikdo jí netrénoval to další oko, který má vzadu a kterým vidí mnohem víc než dosud. Nikdo po ní nikdy nechtěl, aby po probdělý noci lítala a podávala výkony hodný Hilton hotelu. A navíc, nikdy dosud nebyla tak odvážná, aby si dala těch probdělých nocí za sebou několik, nedejbože třeba několik měsíců či roků.

Tak a teď máte zhruba tak nástin toho, co se v ní odehrává.

Samozřejmě každá jsme originál. Popisuju svou zkušenost a xy zkušeností, se kterými jsem měla tu čest sdílet. Každej se adaptujeme na nový situace různě rychle. Každej se učíme různě rychle. Máme jiný životní zkušenosti. Pravdou ale je, že ta ženská je prostě teď po porodu extrémně citlivá. Najednou přišel na svět někdo, o koho má mnohonásobně větší strach než o sebe samotnou. Někdo, pro koho by skály lámala a to celý z lásky. A na celý ty nový pocity, činnosti, který samozřejmě nikde ani na základce, střední nebo vejšce neučej, v návodech je moc nepíšou, si zvyká.

Máte pocit, že je ok k ní přijít a ještě jí nějak prudit? Kritizovat? Či jakkoliv jinak negativně ovlivňovat?

Co kdybych k vám přišla a řekla něco jako: "Ty se s tim telefonem neumíš sžít? To já jsem to zvládla mnohem rychlejc."

Zkuste se zamyslet. Zkuste se do ní vžít. Zkuste si jakkoliv představit, že vám někdo otevřel další mraky kanálů, kterými teď vstřebáváte tu realitu zvenčí. Že vás konfrontoval se vším tím, co je uloženo uvnitř a ať se snažíme sebevíc, bývá to někdy dost nevědomé. Kdo má zkušenost z jakýkoliv terapie, ví o čem mluvím. Máme v sobě prostě spoustu nevědomých skřetů, na který si díky porodu pěkně posvítíme.

A teď co teda dělat???

Tak určitě nic nezkazíte, když prostě JENTAK BUDETE. Ovšem to je pro nás lidi občas dost těžká činnost (sama to znám). Takže pak se nabízí ještě: pomoct jí s domácností, uvařit nebo přinést uvařené jídlo, pochválit jí jak jí to jde, obejmout jí, pokud na ní přijde smutek, donést jí dárek pro radost, vyprávět jí vtip nebo hezký příběh. Nebo cokoliv co vás teď napadá.

A pokud na vás i přesto přijde něco negativního co musí ven, strčte si to pro tentokrát někam. Protože cokoliv co v tuhle dobu vyřknete, vnímá mnohonásobně citlivěji než normálně. Mějte v ní důvěru. Zas bude jednou "normální". A při klasických smyslech. Ona je i teď. Jen používá trochu jiný smysly než ty, který potřebovala na práci, řízení, sportování, atd.

Pokud budete tuhle čerstvou maminku hýčkat s takový respektem, hodně jí tim pomůžete.

A nejen jí. Ale i tomu malýmu prckovi, kterej sotva spatřil světlo světa a chtěl by ho zažít jako příjemný místo. Pokud bude jeho máma spokojená a bude se cítit přijímaná, milovaná, vnímaná, bude spokojenej i ten prďola.