Proč pohyb?

Co všechno se dá do pohybu, když rozhýbeme naší tělesnou schránku? Proč jsme tak zrychlení? Proč tolik spěcháme? Proč běháme? Jak je to celé propojené? Hlava? Tělo? Duše? A co ještě?

Já jsem taková štrachalka a neustále sonduju, proč jen proč míváme negativní pocity, proč se necítíme dobře a jak z toho ven. Napsala jsem na vylejzání z depresí eBook a to téma se mě nepouští. Stále sonduju dál. A jelikož já sama mám to ohromný štěstí jednu takovou tělesnou schránku obsluhovat, sonduju to samozřejmě na sobě.

Nevím, jak fungujou ty vaše schránky. Netroufám si říct, že stejně. Ale nabízím (žádnej kvalitní víteco...) jako vždy trochu inspirace a cestu k uvědomění si, jak to tedy máme.

Zabrousím trochu do mojí historie. Miluju příběhy a tak mě omluvte, ale jedinej příběh, kterej umím fakt dobře vyprávět je příběh mýho života. Tak tedy...tam v dobách předávných, už si ani nepamatuju kdy, jsem měla tašku instantně sbalenou. Víkendy jsem trávila v českých či okolních horách, léta jsem trávila za mořem. Když jsem se nehýbala fyzicky, přesouvala jsem se po světě.

Stále v pohybu.

Jenže ejhle. Narodilo se mi dítě (samozřejmě plánovaný, vytoužený). Jakejkoliv pohyb, který jsem tou dobou uskutečňovala bylo tak leda z kuchyně na záchod, se psem na procházku a autem do Prahy. To je cestovačka co? Úplnej Willy Fog.

A schválně, jestli víte, co udělaj moje myšlenky, když se nedám do pohybu, když je zavřu mezi 4 stěnama? Sednou si na kolotoč a točej se vesele dokola. Jenže když se točej pořád jen tak dokola, už to za nějakou dobu moc veselý neni. Spíš takovej rozbitej kolovrátek.

A tak se v mojí hlavě zpívala píseň tragická. Dokola a zas, zas a dokola jsem si opakovala ty samý tóny. Několik měsíců mi v hlavě hrála stejná ponurá melodie a s ní i ta ohraná deska. Vzpomínám si, že to bylo něco o tom, že jako člověk jsem vlastně hrozná stvůra. Že při tom, co se mi honí v hlavě ani nemám právo žít, natož žít vedle tak skvělejch bytostí jako je můj muž, moje roztomilý mimi a čtyřnožec.

A pak když jsem pozvolna začla roztahovat ten mrak, kterej mi totálně zastínil kdo jsem, rozhodla jsem se dát to do pohybu.

Co? No přeci ten kolos mnoha a moc buněk (pardón, ale biologie a podobný tomu předměty mi fakt nikdy nešly). Mezi všemi těmi vzpomínkami na život můj minulý najednou jasně svítila kontrolka - POTŘEBA POHYBU.

A tak jsem začla cestovat. Víte, že když změnítě lokalitu (a teď nemyslím jen výlet do Brna), změní se trochu i váš horoskop? Změníte se trochu i vy? Nebo se změní realita, ve který žijem?

A tak jsem začla i já měnit realitu. Začla jsem ten můj buněčnej stroj dávat do pohybu, doufajíc, možná tušíc, že jinak by se uvnitř ty myšlenky fakt sestřelily, jako hejno mesršmitů. A ještěže jsem tak udělala. Tehdy jsem samozřejmě hrála o přežití. Dnes už vím, že jsem se krůček po krůčku zas vracela zpět do normálního světa.

Tak proč teda chodíme běhat? Proč cvičíme jógu? Proč tančíme? Proč se procházíme? Proč cestujem? Není to čirou náhodou takovej způsob meditace? Že ty starý a zpuchřelý myšlenky roztočíme a třeba někde cestou vytrousíme? Není to náhodou tak, že nám chodí taková horda informací, že jim občas prostě a sprostě musíme utéct? Protože když jim neutečem, tak nás doženou a požerou?

Zkuste si to. Zavřít se do místnosti a nevylejzat. Bydlet si tam jen sami se sebou, se svejma myšlenkama. To je jen pro odvážný. Nedejbože ještě po tmě.

A jak teda na ty nezbedný myšlenky?

Prostě jen drobným či větším pohybem. Levá noha střídá pravou. Nádech střídá výdech. Detaily okolního světa se mění a poutají naší pozornost. A nám se z hlavy vytrácí rej a navrací se klid. Jen tak jednoduchý to může být.

Není nutný být stále v pohybu. I odpočinek je fajn. Postupným pozorováním tý schránky tělesný se vždy včas dozvím, kterou rychlost zařadit. A co když ne? Přeju vám, přeju nám, přeju si, aby ta stopka nebyla moc bolavá.

Play Everyday aneb když Ti neni hej tak do pohybu se dej