Taky u vás bydlí spratek?

Kdybych byla stále ještě ta Martina čerstvě po prvním porodu, dnešek by byl naprostým fiaskem.

Co se událo? Vstala jsem v 5:30 díky vytlemenýmu miminu. V obýváku jsem si dala svou ranní dávku jógy, pusu s manželem, vydala se snídat své luxusní ranní kašičky.

To všechno vypadá celkem dobře co?

A pak se najednou rozjela džungle. Mimi skoro nechce spát, starší dítě se staví na zadní na cokoliv co řeknu. Doma čurbes jak v tanku. Už z minulých dní vím, že jakmile jsme doma, začnem se tam dřív nebo pozdějc pěkně "požírat" navzájem. A tak jsem se snažila celou sebranku co nejrychleji vypoklonkovat z domu. Zcela marně.

Jídlo je problém, pošta je problém. Les, knihovna, sázení slunečnic, trampolína, atd atd atd. Zkrátka dnes je den PROBLÉM. Že ho nemáte v kalendáři? Tak to vám moc přeju. Je to horší než pondělí po fakt vydařený nedělní kalbě.

A jak hodiny ubíhaly, prudily jsme se čímdál víc. V jednu chvíli už tlak nezvládám a z mých úst k tomu milováněti padá: "chováš se jak spratek. Fakt jak spratek". Ups. A je to venku. Jako fakt? Hned jak to ze mě vylítlo, uvědomila jsem si, že ty slova vlastně patřej mně samotný... Proč si to nechceš přiznat? Prostě se Martino dneska chováš jak spratek.

Ok. Tak co teď. A co potom? Co pro sebe uděláš? Jak se hodíš do pohody?

A tak jsem se rozhodla usadit se venku na dvorku, nakrmit mini hladovej krk a u toho se nadejchat čerstvýho vzduchu. UF. A jak tam tak sedim a tupě zírám, myšlenky se uvnitř mrskaj jedna za druhou. Trubky jedny. Žvatlaj něco jako:

"Ty seš teda neschopná máma. Tohle jsi jí řekla?"

"Tak to Tvuj respekt k druhýmu asi odlít někam do zimních krajů, co?"

"Jakmile máš obě děti doma, tak to nezvládáš?"

"Hmmm tak není divu, že se staví na zadní. Posloucháš se jak s ní mluvíš?"

No nebudu vás zatěžovat. Sneslo se na mě fůra Myš Lenek a jedna překřikovala druhou. Valily se na mě jak sněhový koule. Nestačila jsem je chytat. A jak se tak valily, já sledovala jak mi klesá nálada, jak se potápim, dusim, tonu.

A DOST!!!

Sprdla jsem je všechny. "Hele, takovou hru jsme si hrály tehdy, jo? Že vám jako budu věřit vše, co si usmyslíte. Že si budu myslet, že máte pravdu. A ještě navíc vám budu věřit, že tohle jsem jako JÁ. Ani náhodou. Tůdle, nůdle!" A rozehnala jsem je. Pryč. Proč? V minulosti nepřinesly nikdy nic dobrýho. Když se s nima točim na kolotoči, vždycky to přinese menší či větší depku. Jako díky holky, díky Lenky. Ale na to fakt nemám. Ani náladu, ani energii.

A tak jsem z toho kolotoče vystoupila. Rozhlídla jsem se kolem. Slucne svítí, na klíně mi leží jedno většinou chechtavý dítě. Pár metrů ode mě si hraje jedna božská holka. "Cože?!!! Božská?" pomyslim si. "Vždyť ještě před chvíli byla spratkem, ne?" "Nooo jako jo, ale podívej se na ni, Martino. Jak je roztomilá. Jak je krásná, i když se sama ošmikala a zvolila dost futuristickej sestřih. Jak si sama hraje a objevuje svět. Jak si u toho povídá. Snad na ní nemůžeš bejt furt naštvaná. To s tim spratkem, to jsi nemyslela vážně, viď?"