3 tipy ze světa dětí

Existuje snad milion článků, kde se píše o tom, že děti jsou našimi učiteli. Pod to bych se podepsala snad stokrát. Nebo jsou naším zrcadlem. Tak i tak. I já jsem tímpádem teď ve vysoký škole rodičovskýho učení a neni dne, kdy bych nedostala nějakou tu lekci.

A jelikož poslední dobou se většina těch lekcí točí kolem 3 témat, rozhodla jsem se i já přidat střípek do internetovýho světa dalším příspěvkem. Protože za a) opakování je matka moudrosti a za b) nikdo to ještě nenapsal mými slovy, mou hantýrkou, mými zkušenostmi.

1) Autenticita

I když si děti hrajou, tak si vlastně na nic nehrajou. Oni naprosto věří, že tím jsou. Když se radujou, tak se radujou. Když smutněj tak naplno smutněj. Prostě neni to žádnej fejk. Sice kolem značek Adidas a Nike vznikly Abibas a Nake a jim podobný. Ale na děti ještě žádnej takovej paskvil nikdo neudělal. Jak by asi zněl? Děsi? Pěti? Co myslíte?

Co si z toho můžu vzít já?

Že můžu bejt stejně tak autentická. Když mám radost, projevím ji. Přišel domů manžel z práce. Kdo vyskočí jako první a jde mu vlítnout do náruče? Zaručeně to nejsem já, i když radost z jeho příchodu mám podobnou. Ale v hlavě se mi motaj různý pakárny z minulosti nastřádaný a tak to leckdy neudělám. Proč? Jaká to škoda? A tak se učim a zkoušim to dělat. Protože každej chce bejt vítanej, že?

Že mám taky právo na nepříjemný pocity, vztek, smutek, lítost. To jak je vyjádřim už je věc druhá. U mě zatim vede pustit si nahlas rádio Fajn a u něj se vytančit z ruda do běla. Většinou všechny ty negace rychle odejdou. Ale neni potřeba se za ně bičovat. Mám se přeci ráda i tak, ne? Nebo bezmezně miluju jen ty svý lásky mrňavý? To je nějaký rozbitý ne?

Co mi asi víme, kam se posune ta naše láska nebeská ke všem kolem, když začnem nejdřív na ten bezbřehej piedestal strkat sami sebe. A to fakt nesmrdí samochválou ani ničim podobným. To je zdravá úcta k bytosti, která s náma kráčí den za dnem a život s ní je o to krásnější, čím víc ji máme rádi (se máme rádi!!!).

2) Teďatadyování

Dlouho jsem nevěděla, co to vlastně znamená. Jak to jako dělat? S dětma je mi to čím dál tím jasnější. Já osobně jsem nejdřív začla u toho, že dělám mnoho a moc věcí, které mi dělají radost. Tak to taky mají děti, ne? Proč by dělaly něco, co jim radost nedělá? A teď si každej řekne: "jo, ale jako dospělá teď musim dělat spoustu věcí, který rozhodně zábavný nejsou. Takovej je život. Život neni zábava. Život neni hra. Život je těžkej." Atd. atd. atd. Ano je to tak. Pokud tomu věříte.

A pak to může bejt i jinak. Zkrátka jak si to člověk udělá, znáte to.

To neznamená, že se po vzoru dětí vyhejbám nepříjemnostem, povinnostem. Ale snažim se zpříjemnit si je, vnést do nich radost, vnést do nich sebe. O tom už jsem psala několikrát. A když do těch něpříjemnejch činností vnášim radost, sebe, najednou nejsou nepříjemný. Najednou jsem schopná dělat tu činnost pro tu činnost samotnou. Bez utíkání myšlenkama sem a tam.

A co z toho ještě plyne za bonus? Neplejtvám svou energií. AHAAAA, tak proto jsou ty děti plný elánu a my padáme často na hubu? Mohlo by to tak být. My se prostě postupem času začneme sami vybíjet. No a tohle je dle mýho jedinečný know how, který děti maj zmáknutý a my se od nich můžeme učit. Jak neplejtvat sami sebou. Jak udržet pozornost u toho, co právě dělám. Jak si dobíjet baterky. Jak být v kontinuální meditaci.

3) Dokola

Tak tohle mi přijde naprosto geniální. Teprve nedávno jsem na to přišla a od tý doby s náma tohle know how bydlí a často ho zapojuju. Všimli jste si někdy, že děti milujou pohyb dokola? Kolotoč, běh, chůze, skákání. Byla jsem na to upozorněna v jedné TEDx přednášce. Na tento princip postavili v Japonsku školku dokola. Bomba. A já jsem si toho začala všímat. Nejen na svýh lekcích jógy pro mamky a děti, ale i doma.

A jednou jsem takle měla na krku mega gorilu (rozuměj - vztek jak prase) a moje dcera mě v obýváku vybídla, ať jí teda honim. A na nějakou hudbu jsme běhaly dokola a honily se (jako). To co se tam v tom obýváku událo, to bylo něco neskutečnýho. Bylo to jakobych cejtila, že se celá zeměkoule vznáší ve vesmíru, jakoby se s námi vznášela i podlaha a celej ten časoprostor, na kterej jsem byla zvyklá, zmizel. Prostě jsme se točily a cokoliv kolem nedávalo smysl. A víte co? Zkuste si to. Je hafo zážitků, který prostě slovy popsat nejdou.

A pak mi to došlo.

My taky jako dospělý stále běháme dokola. Žijem nějaký téma a situace a dění kolem nám ho pořád mrskaj před oči, znova a zas. Furt dokola. A my to uchopujem z různejch úhlů. Každej máme jinej počet uchopení, než přijde...pochopení. AHA, CVAK, rozsvícení. Už chápete? Běháme dokola, ale jinak. A když jedno kolo doběhnem, jdem se o level vejš, ale zas běžíme dokola, než to nový téma pochopíme.

Já jsem takhle třeba pořád myslela na slovo FLEXIBILITA.

Když se člověk stane rodičem, nemá cenu si něco plánovat, o něčem si snít. Ano, do určitý míry jo, ale sami víte, že člověk míní, život mění. Tak proč se namáhat? A jak jsem si tohle rodičovský pravidlo začla uvědomovat, chodilo mi ze všech stran. Čím rychleji jsem zareagovala a pustila se svých představ, tím líp mi bylo v jakýkoliv situaci.

Prostě neustále být flexibilní a jít s proudem. Žít to, co zrovna život přinese. A těch situací samozřejmě bylo mraky. To abych si kultivovala svou flexibilitu a přizbůsobivost. Viděla jsem to i na lidech kolem, jak moc jsou neflexibilní. A mohla se tak točit dokola, vnímat tu lekci. A točím se dál. Ten kolotoč nekončí. Nebo horská dráha?