Proč Play Everyday aneb život užívej?

Nedávno jsem mezi samými krásnými zprávami, které mi posíláte (děkuju za ně nesmírně i vesmírně :)) dostala i jednu, ve které bylo spíš nepochopení. Zas nějaká blbost. Prý nevím o čem život je, když píšu o životní hravosti. Vždyť přeci život je náročnej, drsnej, nic neni zadara. Měla bych víc psát o té realitě každodenního žití. O těch starostech, strastech.

Zarazila jsem se a popřemýšlela. Jak ještě víc psát o té realitě každodennosti? Tohle JE každodenní realita.

A tak jsem se zas vydala v myšlenkách do minulosti. Tehdy už mi bylo líp, ale převážně sluncem zalitý dny jsem nezažívala. Jednou jsem se takhle procházela po poli kousek od Jílového s mým čtyřnožcem (zakladatelem Play Everyday výzvy :D). Čekalo mě setkání a brainstorming s přáteli. Tak moc jsem toužila vytáhnout můj velkej sen zpod polštáře ve velkém a začít ukazovat lidem, rodinám krásy města Pražskýho hravě.

Tehdy tam na tom poli (a pamatuju si přesně to místo) mě do hlavy trknul název Play Everyday. Proč? Protože jsem učila angličtinu, vedla lekce jógy, Strolleringu, "průvodcovala" Prahou a vše v hravém duchu a stylu. Takže mým životem se táhla radost a hravost a pokud se netáhla, někde v hloubi duše jsem tušila, že to je to, za čím všichni jdeme. O čem tajně či veřejně sníme. Ta lehkost bytí.

Od tý doby se toho hodně událo. Psala jsem blog, ale témata v něm mi přišla moc těžkopádná. Ale díky němu jsem řešila svoje myšlenkový záseky, problémky a výzvy vcelku rychle. Díky psaní jsem získávala nadhled, odpovědi a řešení. Do mých myšlenkových pochodů jsem zvala k nahlídnutí i ostatní. Zjistila jsem, že podobné životní zákruty prožívá nemálo z nás. A tak jsem psala. Dál a dál a dál.

A pořád jsem snila o tom klidu za občasnou bouří, která se semele. O klidu, který mám od 18 vytetovaný na krku (znamená to i "žena v domácnosti", tedy klid pro chlapa, co se vrátí domů a má naklizeno, navařeno, děti v pohodě :D - no to je jiná téma). Psala jsem o mracích, který čas od času zakryjou můj svit. Psala jsem o tom, jak ty mraky posílám k Brdíčkům.

Párkrát mě napadlo, že když se soustředím na práci s mraky, mají moc a mají moc mojí pozornosti. Jestli ty mraky třeba neporostou do nějakých giga rozměrů? A taky jsem se víc a víc soustředila na období bezmračí. A moje vděčnost, za všechny ty krásy, který mě v životě potkávaj rostla do nebes.

Doby, kdy se mi zdál svět jako ponurý místo byly ty tam. A zevnitř se ozýval hlasitý a radostný tamtam.

Studovala jsem dál, učila se od mistrů v oboru teďatadyování, užívání si života a každodenní radosti. Ne nadarmo se říká, že to po čem toužíš se jednoho dne stane. Kým se obklopuješ, tím se jednou staneš. To co obdivuješ v sobě máš ukryto jako poklad k objevení. Nebo tak nějak to je? A tak se jednoho dne slunce rozlilo do mnoha mých momentů, pohoda převládla před negací, přijetí překrylo vzdor a nechuť k životu.

Den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou jsem skládala radost vedle radosti.

A pak jsem s vděčností zažívala vše, o čem jsem snila. O hravosti v každodenní rutině a realitě. O lehkosti bytí. O snadnosti. O životě bez bolesti. A najednou jsem zjistila, nejen že je to možný. Ale je to TAK jednoduchý. Střípek za střípkem si tvořím přesně ten život, který chci. A pokud něco nechci, jen já to můžu změnit. Jen já můžu vyrazit na jinou trasu a nebo přijmout současnost se vším, co přináší a užít si ji.

Tak to je moje Play Everyday. V současný chvíli. Název, dvě slova, který mě neustále učej. Který měněj svůj význam a přesto pořád zůstávaj bez změny. Můj zhmotněnej sen. Moje každodenní realita. Moje životní výhra.

A ano, i na mě občas útočej negace. Ale já složila zbraně, v nutnosti přežívám. Takových momentů je pár. A pak zbytek času žiju, život užívám. Páč jak zpívá můj současný ladič duší Tomáš Klus: "život je k milování".

Tak proč si přestat hrát? Jen proto, že jsme se jako děti přestali radovat a smát?

#playeveryday aneb život užívej, raduj se a směj