Jak si užít: Rodinná setkání

June 23, 2016

Všude kolem se roztrhl pytel s různými akcemi, atrakcemi a teambuildingem. Svoje

rodinné chvilky můžeme dnes strávit různým způsobem. Ale co když prostě stačí jen

obyčejné setkání? 

 

Přijde mi, že mám obrovskou rodinu. Od dětství jsem u všech viděla jak je rodina

důležitá. Ale taky jsem vnímala, že v rodině dochází k největším třenicím. Aby taky

ne. Rosteme spolu, společně zažíváme příjemné i nepříjemné chvíle. Vytváříme si vědomě či nevědomě bolístky a jelikož si v našich genech neseme podobná témata, umíme se do těch bolístek navzájem celkem přesně trefovat.

 

Od určité chvíle tak pro mě rodinná setkání začala být spíš příkořím, než užitkem.

Přicházela jsem domů jak zpráskanej pes. A dlouho se z toho motala ven. Ještě horší

se všechno zdálo od dob co jsem měla psa, dítě a pak 2. dítě. Najednou těch třecích ploch přibylo.

 

Měla jsem na starosti nejen blaho svoje, ale i všech těch malých bytostí. Jako rodině,

teď myslím té nukleární (u nás - máma, táta, děti, pes) nám v tom nebylo dobře.

Jednou za čas se to dát přežít, dalo by se říct.

 

Ale já v životě nehraju na PŘEŽÍT. Vím, že cokoliv co dělám, cokoliv se děje si můžu UŽÍT.

 

Článek už je sice pár měsíců starej, spinkal u mě v iPadu. Ale zrovna je dost aktuální. Dnes totiž odjíždím s rodinou na dovču. Do Itálie. Tam spolu budeme týden pobývat. Tak co jsem si teda sepsala za tipy? 

 

Martino! Pojď se sama inspirovat :D.

 

1) Soustřeď se na pozitiva

 

Zkoumala jsem v sobě myšlenkové pochody, nastavení, prožitky. A došla jsem

k názoru, že si vlastně vše způsobuju svým vnitřním programem. Můj program, který

byl leta podporován výchovou (která pramenila z předešlé výchovy, ta zas z té

předešlé a také dobou - a já už nějkou dobu přicházela na to, že to tak je, není viníků a

je to tak správně) či studijním systémem, mi našeptával ZAMĚŘUJ SE NA

NEGATIVA, na své či cizí chyby a nedostatky.

 

Co naplat, že kolem těch pár negativ byla fůra pozitiv? Mozek měl jasný zadání a od toho se odvíjelo vše.

 

Když jsem si tohle všechno uvědomila, došla jsem zpátky k jádru. K sobě. Můžu totiž

vinit všechny kolem, všechny členy rodiny, jak mi zpustošili život, jak mi ho pustoší

dál. Jak mi ubližují, jak jsou ke mně necitlivý. Můžu vinit počasí, rychlost zeměkoule

jakou se otáčí. Můžu vinit pátek 13. Můžu vinit planety, nebo mouchu, která zrovna

prolítla chudák kolem. Jenže rodinná setkání tak budou jen a pouze zdivočelou

džunglí, která mě pokaždý rozebere do morku kosti.

 

Zároveň se to všechno bilo s mým vnitřním nastavením, že rodina je důležitá. Když je

důležitá a máme je mít nejvíc rádi ze všech, nejvíc nám na nich záleží, tak proč to

SAKRA POKAŽDÝ TAK BOLÍ?

 

Každý rok jezdíme do Itálie, kde se setkáváme s rodinnými přáteli. Jsou sice italové,

ale v něčem nestandardní. Každý rok se na ně těším. A každý rok jedu domů s tím, že

takové rodinné vztahy plné pohody, srandy a klidu mi fakt nikdy nezažijem.

 

Tentokrát jsem se rozhodla, že i moje realita může být taková.

 

Začala jsem postupně o rodinných členech smýšlet jinak. Začala jsem rodinná setkání

vnímat jako způsob jak se naučit víc o historii ať už všeobecné či rodinné. Každé

setkání bylo dalším krokem za poznáním. Poznáním všech těch důležitých lidí v mé

rodině a v první řadě SEBE SAMA.

 

 

 

2) Neber si to osobně

 

Nevim kolikrát jsem slyšela pana Duška, kolikrát jsem četla Čtyři dohody a kolikrát

mi to ještě zopakoval můj manžel. Ono zvenčí se to zdá všechno tak jasný jak facka.

 

Proč si to brát osobně?

 

Vždyť se to týká toho, který slova vyřknul. Jenže jak si tak jedeme v rodině všichni

podobná témata, celkem obstojně se trefujem do toho, co fákt zabolí. A jak jsem tak

vědomě pozorovala šum našeho posledního setkání a dopředu jsem ho nezaklela s

pocitem, že vše bude stát za prdlačku, došlo mi, že to byly fakt skvělý chvilky.

 

Ano byl tam jeden hodně nepříjemný moment. Jeden bobek, mezi kytkama. Jenže

celý zbytek večera pak byl o kytkách. Tak teď už vím, že nemá smysl se na ty bobky

soustředit a nechat kolem nich tancovat ten myšlenkový čardáš. Byť třeba jen jedna poznámka, která víc vypovídala o autorovi samotném, může mít takovou sílu, že převálcuje celý zbytek setkání?

 

Jo. A proč? Protože jsem jí tu sílu sama přikládala.

 

Ufff, jaká úleva. Tohle přenastavení a změna na zahrádkáře z hovnocuce bude ještě

dlouho trvat. Ale základní kameny už stojí. A s tím půjde ruku v ruce i nebraní si věcí

osobně. Protože vím, kdo jsem. Vím jaká jsem. Vím, že když někdo sděluje dobré či

zlé, jen si na mě promítá svůj vlastní životní film. A mám v něm nějakou roli?

 

 

3) Pusť kormidlo

 

Jelikož jsem na setkáních byla velmi často jediná, kdo měl psa a děti, všechna

pozornost směřovala k nim. A jelikož jsem přeborníkem v braní si věcí osobně, brala

jsem si osobně i všelijaké narážky na psa i děti.

 

Pes vrčí, štěká, čurá kde nemá, ohání se, nenechá se pohladit - hmm jsem špatná

panička. Dítě se vzteká, nechce jíst, běhá kde nemá, odmlouvá, neřiká co má a řiká co

nemá - hmm jsem špatná máma.

 

A tak jsem dělala první poslední a vnitřně i navenek jsem se přepínala, aby všichni

zúčastnění byli spokojeni s tím, jak se ti moji svěřenci chovají. Čím větší tlak jsem

vytvářela na tu naší dokonalost a poslušnost, tím větší čardáš nastával. Nikdo mi nevěřil, že to dítě i pes jsou doma naprosto ok a nic z toho co se děje mi normálně nedělají.

 

Starší generace si mnuly ruce nad tím, jak skvěle vychovaly své děti k poslušnosti a já

mám místo toho nezvladatelný monstra. Jo, tohle byl fakt hukot a já se cejtila znova

jak ten malej, neschopnej capart.

 

A tak jsem to prostě pustila kormidla. Přestala jsem tahat za šňůrky, řešit vše a být zodpovědná.

 

Nechala jsem děti být, psovi vytvořila bezpečné území, kde nemusel být hodným

psem. A soustředila jsem se na to, abych si to užila. Pokud by někdo potřeboval

bezpečný úkryt a mou náruč, byla jsem v dosahu.

 

Jenže - nikdo to nepotřeboval. Byla jsem prostě tím bezpečím opodál a tím dávala

prostor k novým zážitkům s jinými lidmi. Důvěřovala jsem všemu kolem. Proč byneměly důvěřovat moje děti? 

Tam kde jsem se necítila dobře, jsem odstranila spouštěče problémů.

 

Byl to skvělý večer a já jsem na sebe byla pyšná. Byly jsme přesně jako ta italská rodina. Spoustu srandy, radosti, sdílení a smíchu.

 

Vidíte? A pak že zázraky se dějí jen o Vánocích. Tak hurá, s radostí vstříc rodinným

teambuildingům.

 

Play Everyday aneb chvilky s rodinou radostně prožívej

Please reload

Předprodej 199Kč + 3 dárky-2.jpg
Nejnovější příspěvky
Please reload

Rubriky
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

ANDROMEDA,

ELFKA MALÁ

Laskavá kapitolka

z knihy příběhů

pro malé i velké

ke stažení ZDE

Instagram

andromeda.png
Sledujte Play Everyday
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

EBOOK ZDARMA

Začarované mateřství 

aneb 6 prokletí, kterými si

z mateřství děláme galeje

Co stojí za naším

špatným pocitem?

Martina Chomátová
Mou vášní je hledat ve světě (a v sobě) hravost. Sdílím své příběhy
a inspiraci na cestě z poporodních depresí ke spokojenosti. Jsem autorkou ebooků Návrat k sobě - aneb jak být spokojená i po porodu, Jak rozehrát partnerství a knihy příběhů o cestách světem Andromeda, elfka malá
Zvu i ostatní na takové to zábavné a tmelící cestování po zajímavých místech Prahy díky týmové hře PraHra.
 

Můj příběh najdete tady.

Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz

Díky fíky. Mějte se a smějte se :)

 

  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Twitter Social Icon
  • YouTube Social  Icon

Instagram

Hravé a laskavé čtení

o všímavosti k sobě

i okolí

  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

© 2014 by Martina Chomatova Proudly created with Wix.com