Jak si užít: Rodinná setkání

Všude kolem se roztrhl pytel s různými akcemi, atrakcemi a teambuildingem. Svoje

rodinné chvilky můžeme dnes strávit různým způsobem. Ale co když prostě stačí jen

obyčejné setkání?

Přijde mi, že mám obrovskou rodinu. Od dětství jsem u všech viděla jak je rodina

důležitá. Ale taky jsem vnímala, že v rodině dochází k největším třenicím. Aby taky

ne. Rosteme spolu, společně zažíváme příjemné i nepříjemné chvíle. Vytváříme si vědomě či nevědomě bolístky a jelikož si v našich genech neseme podobná témata, umíme se do těch bolístek navzájem celkem přesně trefovat.

Od určité chvíle tak pro mě rodinná setkání začala být spíš příkořím, než užitkem.

Přicházela jsem domů jak zpráskanej pes. A dlouho se z toho motala ven. Ještě horší

se všechno zdálo od dob co jsem měla psa, dítě a pak 2. dítě. Najednou těch třecích ploch přibylo.

Měla jsem na starosti nejen blaho svoje, ale i všech těch malých bytostí. Jako rodině,

teď myslím té nukleární (u nás - máma, táta, děti, pes) nám v tom nebylo dobře.

Jednou za čas se to dát přežít, dalo by se říct.

Ale já v životě nehraju na PŘEŽÍT. Vím, že cokoliv co dělám, cokoliv se děje si můžu UŽÍT.

Článek už je sice pár měsíců starej, spinkal u mě v iPadu. Ale zrovna je dost aktuální. Dnes totiž odjíždím s rodinou na dovču. Do Itálie. Tam spolu budeme týden pobývat. Tak co jsem si teda sepsala za tipy?

Martino! Pojď se sama inspirovat :D.

1) Soustřeď se na pozitiva

Zkoumala jsem v sobě myšlenkové pochody, nastavení, prožitky. A došla jsem

k názoru, že si vlastně vše způsobuju svým vnitřním programem. Můj program, který

byl leta podporován výchovou (která pramenila z předešlé výchovy, ta zas z té

předešlé a také dobou - a já už nějkou dobu přicházela na to, že to tak je, není viníků a

je to tak správně) či studijním systémem, mi našeptával ZAMĚŘUJ SE NA

NEGATIVA, na své či cizí chyby a nedostatky.

Co naplat, že kolem těch pár negativ byla fůra pozitiv? Mozek měl jasný zadání a od toho se odvíjelo vše.

Když jsem si tohle všechno uvědomila, došla jsem zpátky k jádru. K sobě. Můžu totiž

vinit všechny kolem, všechny členy rodiny, jak mi zpustošili život, jak mi ho pustoší

dál. Jak mi ubližují, jak jsou ke mně necitlivý. Můžu vinit počasí, rychlost zeměkoule

jakou se otáčí. Můžu vinit pátek 13. Můžu vinit planety, nebo mouchu, která zrovna

prolítla chudák kolem. Jenže rodinná setkání tak budou jen a pouze zdivočelou

džunglí, která mě pokaždý rozebere do morku kosti.

Zároveň se to všechno bilo s mým vnitřním nastavením, že rodina je důležitá. Když je

důležitá a máme je mít nejvíc rádi ze všech, nejvíc nám na nich záleží, tak proč to

SAKRA POKAŽDÝ TAK BOLÍ?

Každý rok jezdíme do Itálie, kde se setkáváme s rodinnými přáteli. Jsou sice italové,

ale v něčem nestandardní. Každý rok se na ně těším. A každý rok jedu domů s tím, že

takové rodinné vztahy plné pohody, srandy a klidu mi fakt nikdy nezažijem.

Tentokrát jsem se rozhodla, že i moje realita může být taková.

Začala jsem postupně o rodinných členech smýšlet jinak. Začala jsem rodinná setkání

vnímat jako způsob jak se naučit víc o historii ať už všeobecné či rodinné. Každé

setkání bylo dalším krokem za poznáním. Poznáním všech těch důležitých lidí v mé

rodině a v první řadě SEBE SAMA.