Najdi se ztracená věcičko aneb jak si užít hledání

Znáte to jak něco ztratíte a jste celý v nervu, že jako o tu věci přijdete? Že už nikdy neuvidíte klíče, oblíbený kaťata, kabelku, dudlík...vimjáco?

No a tak marníte mnoho a moc chvil přemýšlením o tom, kam se poděla, kde jste to mohli nechat, kdo to čmajznul atd. Tak já to teda poslední dobou zažívám často. A začlo mě to bavit. Proč?

No protože je to taková zábavná hra.

Jsme takle na dovolený. Jedeme na kole a v rychlosti někam uklízíme Emonsky sluneční brejle, protože se rozhodla, že je už nechce. Když večer dorazíme domů, začnem brejle hledat. Druhý den už jsou potřeba a tak je hledáme ještě víc. Jeden je nervóznější než druhej. Táta, že je kupoval a jsou fuč, já že táta bude naštvanej když se ztratěj. Máma, že neví kde přesně jsou, když si naprosto pamatuje, že tam a tam je dávala. A dítěti je to samozřejmě fuk. Co taky teď s brejlema, když potřebuje jít do bazénu.

Chvíli se točíme v tomhle začarovanym kolečku a pak se rozhodnu z něj vystoupit.

Pamatuju si, jak jsem nedávno furt něco hledala. A pak jsem si uvědomila, že jak tak něco hledám a myslim na tu ztracenou věc, utíká mi docela dost krásnejch momentů pod rukama. Nebo pod nohama? A tak tu ztracenou či zatracenou věcičku nechávám plavat a pěkně si užívám ten tok pod rukama i nohama. A tátu zvu, ať jde do toho se mnou.

"Ono se to nějak ukáže."

No a tak si užíváčkujem a za chvilku na nás někde z máminý kabelky (nebo nevim už odkud), vykoukne HÁDEJTECO? Brejle. Kuk :)

No a já si mezitim užila XY chvilek u bazénu, Z chvilek u houpajdy, přebalila, najedla se, zasmála se atd. atd. A nechala jsem brejle ať si brejlej a počkala si na ně. A dočkala se.

Za pár dní na to za mnou přijela kamarádka. Jdem si na pláž, přesunujem se a během přesunů se někam zatoulala její oblíbená sukně. Pozoruju tu scénku a jakobych každou chvíli sledovala sebe (páč přesuny jsou má doména a nervozita, ztrácení, hledání, nacházení atd. v rámci toho taky):

"kde je ta sukně? Tyjo ta byla má oblíbená. To fakt nechápu, kam jsem jí mohla dát? To jí snad někdo vzal?"

Bylo by mi taky líto mojí oblíbený sukně. To je jasný. A místo toho řikám kámošce: "hele víšco jsem vysledovala? Že když to prostě nechám bejt, někde se ta sukně za chvíli vyloupne. A já si můžu užívat chvilky čekání na vyloupnutí. S Emonskou ještě třeba řeknem sukni nějakej vzkaz. Třeba jako - sukýnko najdi se, máme Tě rádi."

Kamarádka se na mě podívá, něco jako - "asi přilítla z vesmíru, ne?" ( :D pochopitelně)

Užíváme si další chvilky. Hledáme mušle mezi kamínky (kde ta sukně může bejt?), testujeme nosnost křidýlek ve vodě (sakra já jí fakt nemůžu najít), opalujem bílý těloschránky (no a co třeba tady?). A pak jdu hledat krém na opalování. A místo něj...hádejte, co jsem našla?

Tatadadááá!!!! Oblíbenou sukeň.

A tak jsme se všichni ponaučili, že i hledání si můžem užít a s důvěrou přijmout, že se daná věc na chvilku vydala na vandr. Že si v klídku počkáme než se z vandru vrátí. Při tom čekání si můžem klidně užívat a vyzmizíkovat ty chvilky nervozity, stresu a hledání. A pak se najednou vyloupne. A my jí za to vyloupnutí hezky poděkujem. Díky oblíbená sukýňko. Vítej doma.

A co když se z vandru nechce vrátit? Pak nezbývá než popřát jí pěknou cestu a novýmu majitely popřípadě popřát krásný společný sžívání, užitek a život.

Play Everyday aneb hledání si užívej