Zápisky z cest - Měsíc pod Taliánským sluncem - část 2.

Další týden za námi. Poté co odjela rodina, cítila jsem se chvíli zas jak malá Martina. Pocity jak tenkrát poprvé na skautským táboře. Kontakt s většíma jen přes pohled. Nebo tehdy, když jsem vyrazila do Norska letadlem sama. To bylo ještě na základce. Nebo tehdy sama do Itálie. To mi bylo asi 15. Nebo pak sama do Norska na 3 měsíce, do totálně neznámých míst. A mohla bych pokračovat. Stále ten stejnej pocit.

Zvládnu to? No jasně, jako dycinky :).

Přijela kamarádka a s sebou si přivezla svoje dvě holky. Těšila jsem se na to, co tenhle společný týden přinese. Upřímně řečeno, nemám kolem sebe podobně prdlýho parťáka na cesty s dětma jako je ona. Takže když kývla, byla jsem štěstím bez sebe.

Představovala jsem si, že ty naše dvě cácorky se budou proti nám piklit a že to bude leckdy výzva. Ovšem jak velká? To jsem si ani tehdy představit nemohla.

Holky s sebou krom sebe, hraček, knih a jídla přivezly i nějakýho bacila teplotního. Tak nejdřív padla jedna holka a užívala homeoffice. Užily jsme si spolu dva dny a padla moje část sebranky. Tím, že se každou chvíli někdo necítil dobře, bylo občas spoustu ohně na střeše.

Jako matky s mimi druhátkama jsme na to logicky nebyly moc zvyklý, ani vybavený. A tak jsme hledaly řešení zprava i zleva, zespoda i zeshora. Holky do sebe šly leckdy jemně, slovně, leckdy celkem hustě, fyzicky. Když už ty roztržky nabývaly na velký hustotě a už scházel nadhled, vyřešily jsme to...ještě větším nadhledem.

Začly jsme si hrát.

Hrály jsme si na ně. Přehrávaly jsme situaci, vymýšlely mnohem extrémnější nadávky (rozuměj: už nikdy nikdy nikdy nebudu tvoje kamarádka) a lámaly si hlavy jak ještě se celé té vzniklé situaci vysmát.

A mezi tím ohněm na střeše samozřejmě život plynul.

Tu zmrzka, pláž, tu hřiště, nákupy, výlety lodí, přesuny mul obecných (rozuměj matky s jedním dítětem na sobě a druhým v kočárku ověnčeným dalším harampádím jako je kolo, podložka, jídlo, atd), večeře, jentak hraní, jentak čučení.

Když jsem tak pozorovala ty dny proplouvat, zas a znova jsem si všímala, jak ty nově negativní střípky ulpívaj v mojí mysli mnohem snáz, než ty krásný a pohodový momenty. A tak moje mysl neustále pitvala ty chvíle, kdy se moje dítě zachovalo tak či onak. Kdy já jsem nebyla schopná situaci zdárně vyřešit. Kdy jsem si vzala něco osobně.

A když mi tohle začlo docházet, začala jsem si postupně víc a víc se svojí myslí hrát, ten tok haraburdí pozorovat, vypínat. To jentak bytí a užívání přítomnýho okamžiku bylo všude kolem mě.

Když jsem pak po tomto týdnu měla chvilku odpočinku a odstupu, došlo mi, jak úžasná lekce to pro mě byla.

Proč?

- Kam jinam se jet naučit projevovat bouře vlastních vnitřností než do Itálie?

- Od koho jinýho se to učit, než od dětí?

- Kde jinde můžu pobírat lekce nefalšovanýho teďatadyování než na cestách?

- Děti jako stále citlivé bytosti přejaly místní způsob komunikace stylem - co uvnitř to navenek.