Jak pohádka teplotu vyléčila
Posledních pár dní je u nás všechno jinak. Návrat z cest si žádá své a taky fakt, že mimouš se naučil nový tělesný kejkle. Doleze si kam potřebuje a do vejšek už si to štráduje taky. Bere si to co najde a tak začala nová etapa.
Naše doposud klidný plynutí a sourozenecký soužití je najednou pěkně nestabilní.
Starší ségra zřejmě zjistila, že:
ten malej prďola tu s náma bude napořád
že si bude nárokovat všechno, na co přijde.
A jak už to tak bývá když je nějaká změna, nepřijde většinou sama. Takže krom toho, že je pohyblivější přes den, v noci si ze mě udělal dudlík. Takže už sice nespim vsedě jako na cestách, ale že bych mohla mluvit o nějakým luxus spánku, to se taky říct nedá.
A celá tahle peripetie má samozřejmě vliv na mě, mou kapacitu, energii a nastavení přes den.
Když v noci není dostatek spánku, stává se mi, že moje myšlenky přes den vytahávaj starý programy z hlavy (nebo odkukoliv). A tak mi hlavou jezdí někdy slušná šaráda strašáků. Některý maj za výsledek i to, že smýšlim o starší Emonsce podstatně hůř než kdy dřív. A dle smýšlení s ní taky mluvim. Ups. Každou volnou chvíli trávim lelkováním a dobíjením baterek.
A tak jí z toho nedostatku pozornosti a lásky prostě bouchly vnitřní saze. Přišla na ní zvýšená teplota.
Když jsem ještě byla bezdětná, na nějakým semináři nebo v knize jsem se dověděla, že nemoc je voláním po lásce. Inspirovala jsem se a rozhodla, že až bude jednou nějaký člen domácnosti nemocný, budem se mu všichni věnovat a láskou ho zahlcovat.
Tak takhle já léčim svoje děti.
Není to naštěstí moc často. Takže to s tou láskou a pozorností asi u nás doma není zas tak hrozný. Ale tentokrát to byla slušná STOPka. Emonska mi začala říkat, že potřebuje maminku jen pro sebe, chtěla mnohem víc tulit (za normálních okolností si dopřává jen škrabání zad a mačkání plosek). Byla rozpálená jak kamínka, tak jsme se spolu o to její tělo nahřívaly.
Celý den jsem jí tulila, když potřebovala měla dokonce dudlík, vzala jsem si jí do nosítka, nebo do kočáru.
Message se mi zdála jasná. Potřebuje být zpátky miminkem. Razím heslo: “lepší si hrát na miminko ve 3 letech, než ve 30”. Takže jsem jí všechno zmíněný s klidem dopřála. Zvířátka si zahrály na léčitele na jejím těle dle Mentální harmonizace Terky Kramerové a stanovily jsme odchod pani Teplotkový na večer dle inspirace Krkavčí matky (holky díky za sdílení vašich kejklí). Opoledne už pani Teplotková lezla dolů.
Když jsme vlezly do postele, přikryla nás Emonska polštářem a chtěla slyšet pohádku.
“O čem?” ptala jsem se jí. “O Emě a teplotě”. Tak jo. Začala jsem povídat. Popsala jsem pohádku z mého pohledu. Pohádka ale nezačínala ráno. Začínala narozením bráchy. Protože tam byly všechny kořený tý naší pani Teplotkový. Emonska se zaposlouchala do pohádky a ani nedutala.
Vyprávěla jsem o tom, jak se těšila na bráchu, jak se radovala, že je na světě, ale pak najednou zjistila, že jí sebral velkej kus její maminky, že jsou z něj všichni paf a že ona už není na výsluní. Že jí bere hračky a taky bere občas i energii mámě. A to bylo teda veliký rozčarování.
Ptala jsem se Emonsky, jak ten příběh vidí ona. Přikejvla a souhlasila.
A tak jsme si začly plánovat naše holčičácký chvilky, chvilky pro velkou Emonskovou (večer před spaním maj velký ségry narozdíl od malejch miminek pré a užívaj si rodiče pro sebe). A já taky chvilky pro sebe samotnou. A tímhle kouzlem jsme nadobro poslaly paní Teplotkovou k Brdíčkům.
Máte nějaký podobný triky na zdravotní neduhy? Sem s nima. Podělte se.
Jinak totiž už jen
Play Everyday aneb léčení tulením svým drobkům dopřej