Chlapi, pochlapte se!!!

Rozhodla jsem se napsat vzkaz všem chlapům. Občas zavítám i na nějaký ty analytický servery od Google. Moc tomu nerozumim, ale pan Google píše, že mě čtou i chlapi.

Tak teda chlape. Mám pro Tebe takovej vzkaz. Budu se snažit stručně, ať můžeš pokračovat ve sledování olympošky.

Máš doma ženu, do který ses kdysi bláznivě zamiloval? Se kterou ses rozhodl bydlet? A pak taky vyslat na svět pár nejrychlejších spermií, který se časem proměnily v děti (pokud je pořadí jiný, tak sorry, nejsem vševědoucí)? Jak čas letí, světe div se, rostou i děti. Zřejmě se vytratila ta první jiskra a Ty doma vidíš občas (nebo častěji) zdrchanou hujerku, která už nevypadá tak nafintěně a navoněně jako dřív?

Mám pokračovat dál?

Co Ti budu povídat. Jsem jedna z nich. Tak ráda bych pro svýho muže byla každej den navoněná a nafintěná. Tak ráda bych zas byla ta neustále nad věcí, pohodová, vysmátá. Ale víš co? Občas nejsem. Protože v noci x krát vstávám a tasim prsa (bohužel už ne jen pro Tebe). Mým cílem je, aby ses mohl dobře vyspat a druhý den podávat výkony.

Nejsem vždycky uplně naladěná a občas bejvám pěkně protivná. Divný co, když teď údajně nemám ani menzes, tudíž ani PMS. Už jsem se nějakej ten pátek nevyspala do růžova. Ale růžově se mám tvářit každej den? Někdy mám pocit, že to nezvládám a propadám panice. To všechno proto, že jsem v botách mámy (dvojmámy, trojmámy) poprvý v životě. Představ si, že na tuhle roli mě nikdy žádná škola nepřipravila. Ani ta vysoká.

Tak co teda s tim?

Zkus mi bejt prosim oporou, víc než kritikem. Snažim se nejlíp jak umim, být tou nejlepší mámou pro ty Tvoje dvounohý spermie. Když mi namísto vykroucených očí v sloup spíš dáš pusu, budu mnohem radši každej den uklízet naše společný bydlo. Když mě namísto dalšího povzdechu spíš obejmeš, budu s láskou klohnit Tvoje oblíbený jídlo. Když mi za to jídlo třeba i poděkuješ, ráda Ti večer namasíruju záda. Nebo si třeba zahraju na sestřičku (pane doktore). Když pohlídáš děti a navíc to všichni přežijou, tak Ti asi (odpověď nechám Tvojí fantazii).

Už to chápeš?

Nejsem neschopná. Nejsem na obtíž. Nejsem kus nábytku. Jsem kus masa, do kterýho ses jednou zamiloval a s kterým tvoříš budoucnost národa. Jsem naprosto ojedinělou polovičkou vzorku, který bude inspirovat v partnerství Tvé milované spermie. Tak na co ještě čekáš?

Dej mi pusu, kup mi kytku, vezmi mě za ramena, vyznej mi lásku, vem mě na výlet a nebo si jen zkus uvědomit, že za tou ženskou, která se možná neraduje jako tehdá, je pořád ta energická holka. Jenom se ukrývá za kruhama co jí visej pod očima.

Domluvila jsem. Promiň, kratší to nešlo. Snad to chápeš. A teď sdílej prosim dál. Třeba jestli máš vedle sebe někoho, kdo by si měl uvědomit, jakej má doma poklad. Jestli jsi přečetl až do konce, zřejmě jsi i Ty sám tím pokladem. Klobouk dolů.

Play Everyday aneb svou milovanou ženskou zas rozehrej (nebo rozehřej)

PS: tento text by se zdál být dopisem mému muži. Tomu chlápkovi, který se se mnou rozhodl bydlet a proměnit mě v nespící hujerku. Já mu ale nemám rozhodně co vyčítat. Je jedním z důvodů, proč jsem ještě tady a píšu tenhle článek. Nebýt jeho ramen a obrovské podpory, mohla jsem být bůhví kde. Nechal si říkat všechny strasti, který mou hlavou prolítly. Nesoudil, nevinil, nekritizoval. Prostě pro mě byl. Byl mi oporou. I v dobách a zejména tehdy, kdy jsem měla vybraný způsob svýho konce. Moc bych přála všem ženám (a nejen těm), který sužuje poporodní a jiná deprese, aby měly vedle sebe podobně statný sloup. A mému muži tímto ze srdce děkuji, že jeho souhlas na "v dobrém i zlém" tehdy nebyl jen prázdný slovo.

PS2: Najde se nějaký odvážlivec, který by anonymně napsal odpověď a inspiraci ženám z druhé strany?