Hravosti šestičlenné rodinky

January 12, 2016

Kačku znám řekla bych tak rok díky projektu Nevýchova a pokaždé když se setkáme dýchne na mě její klid a pohoda, se kterou zvládá jejich čerstvě šestičlennou rodinu. Jednou na návštěvě u nich doma jsem jí říkala, že by měli dělat exkurze a nechat i ostatní nahlédnout do té pohody :). A tak jsem se rozhodla netajit čím mě Kačka inspiruje a vyzpovídat jí, než začne sama psát o všem co jí život do cesty přinese.

 

 

Ahoj Kačí, děkuju moc, že jsi souhlasila s rozhovorem pro Play Everyday. Jsi pro mě velkou inspirací a tak jsem si říkala, proč si nechat Tvé zkušenosti jen pro sebe (vím, že časem o nich budeš jistě sama psát a moc se na to těším). Myslím, že příběhy z Tvého života budou velkou inspirací mnoha lidem. Čerstvě máte doma čtvrtý přírůstek. V čem bys řekla, že je to jiné? Vnímala jsi příchod každého dítěte jinak?

 

No každý další příchod byl pro mne vlastně jednodušší a s přibývajícím počtem dětí si užívám mateřství čím dál tím víc . Asi díky tomu, že postupně získávám vnitřní klid a nadhled, spoustu věcí už neřeším a soustředím se na to opravdu důležité. Když se narodil nejstarší Mikuláš, chodili jsme doma po špičkách, potichounku zavírali dveře a skoro se báli se ho dotýkat.

 

Nejmladší Štěpán žije od narození v takřka neustálém kraválu, dveře bouchají dost často, sourozenci ho od počátku valchují a on ve svých 8 týdnech působí, jako že si to v zásadě dost užívá. Narození druhé Klárky vneslo do rodiny harmonii v podobě vyrovnání ženské a mužské a dětské a rodičovské energie. Třetímu Alešovi jsem zas od počátku říkala stmelovač, protože mi přišlo, že naši rodinu dal dohromady. No a Štěpán naskočil do rozjetého vlaku, velmi rychle si tam našel své místo a užívá si naší společné jízdy.

 

S manželem jste si vždy přáli velkou rodinu. Jak to u vás funguje, že nejsi nějaká chodící zhroucenina, která se už vlastně přes čtyři roky pořádně nevyspala? Tuším, že je Ti manžel velkou oporou. Máte ještě nějaké tajemství úspěšného chodu domácnosti?

 

No s tím nevyspáním je to zajímavý. První tři děti spaly skoro do roka fakt špatně (a čtvrté jde zatím v jejich šlépějích) Vzpomínám si, že když jsem čekala třetího, odškrtávala jsem si měsíce, kdy se podle předpokladu ještě nevyspím. Když mu bylo asi 8 měsíců, nadnesla jsem to téma na diskusním fóru v Nevýchově. A kromě jiného jsem následně změnila svoje vnitřní nastavení. Přestala jsem to vnímat jako problém, že už jsem se 3 roky v noci pořádně nevyspala a přestala jsem dopředu předpokládat, že musím spát 8 hodin v kuse, abych byla odpočinutá. Přijala jsem fakt, že mám spánku míň, než jsem mívala. A pouhé přijetí té situace vedlo k tomu, že jsem se začala cítit mnohem lépe a odpočinutější.

 

Ve čtvrtém těhotenství jsem to už vůbec neřešila a dopředu nic nepředjímala. Beru to tak jak to je. A jak je to s tím naším tajemstvím? No myslím, že jsme s manželem oba dost pohodáři a naším společným cílem v rodině je právě domácí pohoda. Taky máme oba rádi jednoduchost a rádi se zasmějeme a tomu všemu uzpůsobujeme náš život a chod domácnosti. Když bych to vzala ještě obráceně, přestává to u nás fungovat, když přestáváme poslouchat své vlastní potřeby a potřeby ostatních, když začnu přebírat zodpovědnost za veškerý chod domácnosti a životy všech členů, když se snažím všechny a všechno řídit a přestávám nechávat věci volně plynout. Naštěstí mám vedle sebe muže, který má úžasnou schopnost vracet mě nohama na zem a usměrňovat mě, když začínám řešit každou ptákovinu. No a hlavně, jak řekl můj muž, když jsme měli děti tři: „Pojď, uděláme si další, mne to baví“ Ano, nás ty děti prostě baví.

 

Vím, že jsi hodně změnila přístup ke svým dětem díky kurzu Nevýchovy. Dokázala bys popsat co se změnilo? A co jsi musela změnit Ty?

 

Tak těch změn je spoustu a většina z nich se stále vyvíjí a stále na nich pracuju. Díky Nevýchově jsem přestala řešit prkotiny a soustředím se jen na to pro mne důležité. Přestala jsem dělat věci, protože se mají a nedělat věci, které „se nemají“, a řídím se tím, co potřebuju já a co vnímám, že potřebují děti. Takže dělám dost často věci, které jsem dělala v pubertě, jenom s tím rozdílem, že už to není s pocitem, že ochutnávám zakázané ovoce, ale protože to tak cítím a baví mne to. Pochopila jsem, že tu nemusím být neustále pro děti, ale jsem tu s nimi. Přestala jsem jim neustále něco povídat, abych je poučila a rozvíjela, ale povídám jim, jen když to chci s nimi sdílet. Nedělám věci, abych zabavila děti, ale abych pobavila sebe.

 

Učím se je přijímat takové, jaké jsou, a věřím, že pro všechno, co dělají, mají dobrý důvod. Už si nemyslím, že když dělají něco, s čím nesouhlasím, tak jsou to hajzlíci, ze kterých vyrostou rozmazlení spratkové. Přestávám být tím generálem, co všechno a všechny neustále řídí, a čím dál častěji zůstávám pouhým pozorovatelem, který jen tiše sedí, naslouchá a kochá se tím, co vidí a slyší. Po roce v Nevýchově jsem pochopila ten její podtitul „Srdce se nemýlí“ a získala jsem odvahu poslouchat svoje srdce. Mateřství si díky Nevýchově užívám ještě víc než dřív a cítím se mnohem svobodnější a vyrovnanější.

 

Kdekdo si myslí, že mít čtyři děti znamená, že se člověk nezastaví. Ale na setkání s vámi to tak nevypadá. Jsou nějaké Tvoje tipy, jak zvládáš rodinu a přitom se z toho nepostavíš na hlavu?

 

Tak za zcela zásadní věc považuji udržet si alespoň nějaký čas a prostor pro sebe. Nedávno se mi to opět potvrdilo: měsíc po porodu jsem byla ze všeho už totálně vyřízená, což se projevovalo mj. tím, že jsem začala zas řvát na děti a doma nebyla dobrá atmosféra. Protože mi v tom samozřejmě nebylo dobře, šla jsem za mužem a povídám mu, že bych potřebovala zase začít chodit na cvičení. Muž řekl jen „Jasně, my to tady zvládnem“ a já za pár dní cupitala večer na jógu. Jedna jediná hodina udělala úplné zázraky. 

 

Takže se teď snažím jít si jednou týdně zacvičit a i přes den si dávám občas „pauzu“, kdy pár minut věnuji jen sobě – chvíli jen tak dýchám, protáhnu si záda, přečtu si jednu kapitolu knížky. Potom je to taky o předání zodpovědnosti – snažím se nenést všechno na svých bedrech (s čímž mám momentálně evidentně problém, protože mne ještě nikdy nebolela záda jako teď) a maximum zodpovědnosti přenechat dětem. Další podstatnou věcí je důvěra – věřím, že i úplně malé dítě pozná, zda má hlad, žízeň, je mu teplo, zima atd. Takže za nimi furt neběhám (jak to vidím u babiček) a neříkám: „Už sis vypil to kakao? Nemáš hlad? Vezmi si tu mikinu! Běž se vyčurat! Už ses napila té šťávy?“ apod. 

 

Stejně tak u nás určitě pomáhá další poznatek z Nevýchovy, že není potřeba dávat dítěti pozornost ve 100% času, ale občas mu věnovat 100% pozornost. Všechny 3 starší děti si vydrží samostatně hrát celé hodiny. Já se jim pak 100% věnuji např. na společných procházkách. No a co samozřejmě hraje taky důležitou roli, je moje vnitřní nastavení: nejsem tady já máma na 4 malé děti, která musí všechno obstarat sama, ale je nás tu 5 parťáků, kteří si navzájem pomáhají. Děti se o sebe hodně starají i navzájem. Byla jsem svědkem toho, jak 3,5letý syn utěšoval 2letou ségru tím, že si s ní sedl na pohovku a začal jí číst knížku. Ve 4 letech pak šel v noci uklidňovat 1,5 starého bráchu, který spal sám v pokoji. Rozsvítil mu a povídá: „Táta za chvíli přijde. Neboj, nejsi tady sám, já jsem stále s tebou, máš mne u sebe v srdíčku“. O miminko se teď starají všichni 3: dávají mu dudlíček, chovají ho, hladí a obstarávají mu zábavu. Navzájem se vozí v kočárku, rádi se taky krmí, no prostě často mám pocit, že já v podstatě nic nedělám a jen se tak s nimi vezu.

 

 

Říkala jsem si, co bych si poradila se zkušenostmi co mám teď v době než jsem měla děti. Napadá Tě, co by řekla Katka současná, té Katce tehdy před lety, před dětmi? Nebo v dobách, kdy pro Tebe mateřství nebylo úplně jednoduché?

 

No po pravdě nemám ve zvyku se moc ohlížet zpět a říkat si, co mohlo být jinak, co bych tedy potřebovala vědět. Věřím, že všechno má svůj důvod a já si potřebovala k dnešnímu poznání dojít postupně. Takže za pět let budu možná říkat něco úplně jiného, ale momentálně mi pro pohodové mateřství přijdou zásadní dvě věci: nic nehrotit a důvěřovat vlastní intuici, sobě a dítěti.

 

Tvoje děti vypadají hodně spokojeně, každý ví, kde má své místo na slunci. Jak moc se jim vědomě věnuješ? Máš čas i na každého zvlášť?

 

Tak momentálně (2 měsíce od narození nejmladšího) u nás probíhá období, kdy se každý o tom svém místě na slunci jak říkáš, ujišťuje, a to za pomoci hlasu, zubů, nehtů, pěstí či co je zrovna po ruce. V zásadě se ale máme všichni moc rádi. Děti se sice mezi sebou dost rvou, ale jakmile se objeví nějaké nebezpečí zvenčí (nejčastěji v podobě mámy či táty), okamžitě se semknou a drží při sobě. V dětském kolektivu je neuvěřitelná síla.

 

Co se týče toho vědomého času s dětmi, nejvíce se jim věnuji na společných procházkách, kam chodíme většinou dvakrát denně. Nechodím ven odpočinout si od dětí, zavolat kamarádkám nebo si popovídat s ostatními maminkami na hřišti (i když proti tomu vůbec nic nemám, každá máme svůj model, který nám vyhovuje nejlépe). Já jdu ven užít si děti a společného času. Podle nálady a momentálních sil a počasí jdeme na hřiště, do lesa, k rybníku, koupíme si koláčky v pekárně a pak si sedneme na konečnou tramvají a koukáme, jak se tam otáčejí, jedeme vlakem do Bráníka krmit nutrie nebo metrem na Chodov podívat se na leguány. 

 

Taky s dětmi hodně zpívám a vyprávíme si různé příběhy. Takřka veškerý úklid a vaření dělám společně s dětmi, i když většinou ne v plném počtu. A ano, myslím, že mám čas i na každého zvlášť, ale v tom běžném provozu, a navíc teď s kojením, jde fakt spíš o pár minut denně – společný smích, objetí, pomazlení, pohled do očí, rozhovor či četba knížky. Potom k tomu taky využívám hlídání – děti chodí na střídačku k babičce a já mám pak víc času na ty ostatní. Občas si je prostřídáme s mužem – on vezme ven ty menší, já peču cukroví s většími. On vezme větší na víkend k mámě, já si užiju víkend s prcky. Kombinací je mnoho.

 

Máte jako rodina nějaké vaše rituály, tradice, něco co dodržujete a co vám zaručuje pospolitost?

 

Tak rituálů máme mnoho a stále se proměňují. Jeden z mých nejoblíbenějších je ranní rituál, kdy vstává muž s dětmi, odejdou do obýváku, kde si muž opět lehne na pohovku, vezme si na uši sluchátka a dál pokračuje v takovém polospánku, děti se střídavě koukají na pohádky, hrajou si, chodí se k tátovi potulit, pak se jdou na chvíli servat, aby se pak zas mohly mazlit s tátou. A já zůstávám v ložnici, nasadím špunty do uší a pak přicházím za ostatními jako odpočatá spokojená máma a manželka a rodinná pohoda je zachována. 

 

Potom všichni rádi pravidelně utíkáme z Prahy na chalupu k našim na Vysočinu, kde si užíváme čerstvého vzduchu, prostoru a sami sebe. V zimě zatopíme v kamnech a koukáme do ohně, v létě uděláme táborák a koukáme do ohně. A pak milujeme cestování a procházky všeho druhu, takže chodíme společně krmit kachny a na kafe, do nedalekého lesa na hřiště a na pivo, objevujeme Prahu, Českou republiku a výjimečně i Evropu.

 

V létě jste ještě jako pětičlenná rodina vyrazili na cesty. Jestli si dobře pamatuju, moc jste si to všichni užili. Máš nějaké zážitky, tipy, zkušenosti z vašeho cestování?

 

Dovedu si představit, že spoustu lidí by tak velká tlupa od cestování odradila :).

Tak jak už jsem říkala, cestování je něco, co nás všechny spojuje. Začalo to už tím, že jsme se s mužem potkali při cestování v Kanadě a za 4 roky jsme tam pak stvrdili naši lásku k cestování i vzájemnou lásku uzavřením sňatku v horách u jezera. A děti to po nás podědily, takže od malička s námi rády cestují. Když byl nejstaršímu synovi necelý rok, vzali jsme bágly na záda, kočár a vyrazili do Francie. V Marseille jsme bydleli v hostelu, kde sklízel Mikuláš obrovský úspěch u celé mezinárodní omladiny, která tam vyrazila na víkend pařit. Pak jsme se vlakem přesunuli do malého městečka u moře, kde už jsme teda zbaběle bydleli v hotelu vzdáleného 5km od nádraží a když se nás při check-inu ptali, kde je náš taxík a my jim řekli, že jsme šli pěšky, tak na nás koukali jak na blázny. 

 

Když jsme měli děti 3 a nejmladšímu byly 4 měsíce, přála jsem si k narozeninám nějaký společný výlet. Moje původní představa byl víkend v nějakém penzionu na Moravě, nicméně muž pravil, že mu to přijde příliš náročné a že budeme tedy spát v autě (bylo to koncem září). Nejdřív jsem myslela, že se dočista zbláznil a rychle se snažila vybavit si jediný důvod, v čem by bylo spaní v pěti v kufru auta (které je sice větší než naše bývalá Felicie, ale není to žádná dodávka ani mikrobus) jednodušší než ubytování v penzionu.

 

Pak jsem ale mávla rukou a řekla si, že jedna noc nás přece nezabije a že při nejhorším budeme celou noc jezdit, aby spaly aspoň děti. Na místě jsme pak večer nakoupili v Tescu, že si jako uděláme piknik u přehrady, a vyrazili hledat nějaké pěkné místo, kde by se dalo i parkovat. Mezitím se rozpršelo a setmělo, takže jsme to po chvíli zapíchli někde na poli, dětské sedačky hodili na přední sedadla, sklopili druhou řadu a piknik byl v autě. Děti nadšené. Když přišla chvíle, kdy jsme si chtěli jít lehnout, vypadala situace dost dramaticky, ale asi za hodinu se vše uklidnilo a spali jsme skoro osm hodin v kuse, což se mi předtím od porodu ještě nepodařilo a mnoho měsíců poté taky ne. Nejstarší syn, který si to asi jako jediný pamatuje, na to tak rád vzpomíná, že letos o prázdninách s ním musel muž párkrát přespat v autě.

 

Je mi jasné, že není každý den posvícení. Život plyne a s tím přicházejí nová témata, se kterými se musíte vypořádat. Jak jako máma reaguješ, když se děje ve vaší rodině něco nového?

 

No asi musím přiznat, že když přijde nějaká nová situace, nové téma, tak v tom prvním okamžiku dost často jančím. Začnu křičet, vyděsím se, panikařím, mám pocit, že je konec světa. Ale pak se zas dostanu do pohody, někdy během několika vteřin, někdy to trvá déle, a postupně získám nad tou situací nadhled. Zpětně se vracím k tomu, co se nepodařilo, a přemýšlím, jak to udělat příště lépe. O všem mluvím i s dětmi, takže u nás panuje hodně otevřená atmosféra, což pro mne znamená další ohromné ulehčení. V poslední době jsem se několikrát přistihla, jak říkám dětem: „Já teď vůbec nevím co s tím, co mám dělat“ a ony najednou samy od sebe přicházejí s řešením a říkají: „Navrhuju, že to uděláme takhle“.

 

Kačí mooockrát děkuju za Tvůj čas :)

 

Další inspirativní rozhovory najdete zde:

- Míša a Hrajeme si jinak

- Tereza Kramerová a hravé léčení

- Lenka Halásová a inspirace ze Slovenska

 

Please reload

Předprodej 199Kč + 3 dárky-2.jpg
Nejnovější příspěvky
Please reload

Rubriky
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

ANDROMEDA,

ELFKA MALÁ

Laskavá kapitolka

z knihy příběhů

pro malé i velké

ke stažení ZDE

Instagram

andromeda.png
Sledujte Play Everyday
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

EBOOK ZDARMA

Začarované mateřství 

aneb 6 prokletí, kterými si

z mateřství děláme galeje

Co stojí za naším

špatným pocitem?

Martina Chomátová
Mou vášní je hledat ve světě (a v sobě) hravost. Sdílím své příběhy
a inspiraci na cestě z poporodních depresí ke spokojenosti. Jsem autorkou ebooků Návrat k sobě - aneb jak být spokojená i po porodu, Jak rozehrát partnerství a knihy příběhů o cestách světem Andromeda, elfka malá
Zvu i ostatní na takové to zábavné a tmelící cestování po zajímavých místech Prahy díky týmové hře PraHra.
 

Můj příběh najdete tady.

Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz

Díky fíky. Mějte se a smějte se :)

 

  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Twitter Social Icon
  • YouTube Social  Icon

Instagram

Hravé a laskavé čtení

o všímavosti k sobě

i okolí

  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

© 2014 by Martina Chomatova Proudly created with Wix.com