Striptýz v Brně a pekáč buchet

Jako jedna z 500 žen jsem v sobotu seděla na židličce v Brněnském Sono a hltala jednu inspirativní ženu za druhou. Hltala jsem nejen ty, které vystoupily na pódium, ale i ty, které mi pod pódiem a ve frontě na oběd sdílely své sny a radosti. Hltala jsem každé jejich slovo a vstřebávala ty střípky inspirace.

A PŘIJELA JSEM TAM ODLOŽIT JEDEN ZE SVÝCH STÍNŮ

Od té doby co jsem se stala mámou se snažím napasovat do šatů, které mi jsou těsné. Přeju si umět péct muffiny a buchty, vařit jídlo, u kterého se všichni sejdou a poklábosí, udržovat "rodinný krb" při chodu a pečovat s neutuchající láskou o moje dvě děti.

Na pódiu Sona se zjevila Lilia Khousnoutdinova a před zraky všech si svlékla nádherné šaty. Šaty, za které by každá princezna byla vděčná. Ale ona v nich nemohla pořádně dýchat. I já nemůžu dýchat ve svém krásném korzetu, který jsem si na sebe dle očekávání okolí vzala a pěkně ho utáhla. Nehledě na to, jak se mi v něm žije, dýchá.

KDYŽ VÁM NĚKTERÉ ŠATY NESEDÍ, JEDNODUŠE JE SVLÉKNĚTE.

V Brněnském Sonu jsem potkala mnoho žen a mezi jejich příběhy jsem sdílela i své. O tom, jak si plním své sny, o tom jak kráčím za svými cíli, o tom jak pomáhám a inspiruju dál. O událostech posledních dní, které mi daly jasnou zprávu, že to co dělám je správně. Že jsem na dobré cestě.

Kráčela jsem Sonem a uvědomila si, že doopravdy už realizuju něco, co jsem ještě před pár dny měla pouze v hlavě. Že mě těší popohánět ostatní k jejich cílům. A že už teď spolupracuju s několika ženami, které mi byli na začátku mé cesty ke spokojenosti nedosažitelnou inspirací.

A PAK SE OBJEVIL MŮJ STÍN

Když vykročila na pódium má učitelka ze školy snů, Stáňa Mrázková, věděla jsem, že mi zase dodá střípky do mozajky. Její slova o tom, jak nedokáže nikoho na návštěvě pohostit, ale miluje svou práci, jsem slyšela už několikrát. Ale tentokrát to uvnitř zacvaklo. O polední pauze jsem se s další inspirativní ženou bavila o mé práci.

Často se mě někdo ptá, jak to všechno s dětmi zvládám. "Mám mnoho pomocníků a..." najednou jsem cítila, jak se mi z koutku očí valí slzy, jak se mi klepe brada jak malý holce a ty nejhorší noční můry šly ven. Ano, v realizaci a cestě za svým mi to jde. Ale v péči o domácnost a děti jsem někdy fakt béčková. Když nějaký nápad potřebuje ven a děti zrovna nespí, posadím je k hračkám a ipadu a vyšlu vstříc digitální demenci (jak se tomu dnes prý říká).

HŘEBÍČEK NA MOU STÍNOVOU RAKVIČKU DALA TEREZA KRAMEROVÁ

Pod jejím vedením jsem opět zavřela oči a vrhla se střemhlav dovnitř sebe. A tam uvnitř jsem našla skvělou skrýš. Komnatu, ze které vychází všechny mé sny, má pohoda, radost. Všechno to bohatství, které vysílám do světa. Síla, kterou potřebuju, abych napsala každý článek a otevřela svojí hlavu a srdce online světu. V té komnatě jsem se cítila doma. A najednou nebylo třeba si na něco hrát.

Nejsem tím, kým jsem si přála být. Nepeču buchty, ale na břiše mám zbytky pekáče buchet, suvenýr z období závodního snowboardcrossu. Nehraju si na koníky, ale jedu na své cestě, leckdy dřu a jako kůň táhnu za sebou ty, kteří se ráno nebudí s nadšením a slunko jim přestalo do okna svítit. Nemluvím jazykem "ňuňavým, ťuťacím" jako mé sousedky na hřišti, zato si ráda hraju se slovy tak, abych vykouzlila úsměv na tváři a úlevu na duši.

JE ČAS TEN KORZET ODLOŽIT

Než jsem dojela domů, prohodila jsem mnoho dalších slov, vyslechla příběhy ze života, prolila fůru slz. V imaginárním červeném stanu, kterým nám na cestě byla Škoda Octavia, jsem měla šanci posvítit si do své 13. komnaty. To co se ven linulo nebyla zrovna vůně pečených muffinů. Byl to smrad z mých zatuchlých přesvědčení, která mě drží při zemi a sráží mou pohodu a jedinečnost.

A na jedné ze zastávek, hned vedle rušné tepny D1, jsem stála s prsama velikosti Dolly Buster mini (jelikož v klasickém domácím režimu přes den kojím) a zas a znovu netušila co s tím. Připadala jsem si jako táta v sukních a litovala, že se mnou není nějakej chlap. Ten, co by poprvé v životě ocenil, že na mém těle je něco, čemu se dá konečně říkat prsa. A druhej, kterej by mi pomohl tu mlíkem napěchovanou podprsenku upustit. Před branami autobazaru jsem vypustila mateřskou nálož a doufala, že na mě zrovna nemíří hlídací kamery.

Domů jsem dojela s hlavou plnou inspirace, očima od slz a odhodlaná tu krosnu přesvědčení zahodit.

PEČU NA MUFFINY A JDU SE VĚNOVAT TOMU, CO MI JDE.

Psaní, sdílení střípků inspirace na cestě z depresí ke spokojenému životu, za splněnými sny, nakopávání lidí, nebo jen hraní na ukulele a jentak čučení.

A tak jsem si do Brna přijela na striptýz, svlékala po cestě svůj těsný korzet a rozhodla se vyslat do světa hravou novinku, která mi poslední měsíce vháněla energii do žil. Když je počasí pošmourný, těžko budu někoho honit po Praze.

A tak každý den začíná znovu a zas první Play Everyday online kurz, výzva chcete-li.

CESTA ZA TVÝM SNEM. Zjistila jsem, že dodat každému dni šťávu je vlastně jednoduché a tak bych tu šťávu ráda rozlila i do dalších domácností. Kdykoliv v roce. Už teď se z toho těším jak malá holka. Ta malá holka co si přála být průvodcem.