Smrdím. Samochválou a sebeláskou

Zase se to na mě valí. Ze skříní a ze všech koutů na mě bafaj bubáci, strachy, nepříjemný pocity. Musím se přizpůsobovat extrémní rychlosti událostí a leckdy ztrácím půdu pod nohama. Dnešní doba je tak rychlá a vůbec na mě nečeká. Jedno téma střídá druhé. Náročnost různá. Programy se ve mně mrskaj a já jen sleduju tu melu. Na povrch chodí různá přesvědčení.

Jsem dost dobrá?

Jsem dost autentická?

Jsem dost pokorná?

Jsem dost vděčná?

Jsem dost milující?

Ta vlna témat mě mrská z jedný strany na druhou. Snažím se chopit nějakýho plavidla a neutopit se v tom. Vím, jaký to je topit se pod tíhou vlastních myšlenek. Věřit všemu co mi hlava vykonstruuje a namotávat na to další střípky a přesvědčení. Vím jaký to je lapat po dechu. Jaká je snaha se vynořit a jentak chvíli a prostě dýchat. Jentak chvíli být. Ta touha po klidu je neúnosná a on není. Kolem je prostě jen bouře. Bouře, která nemá konce.

Lidé přede mnou zavírají oči a nebo mají tunu rad.

Každý je se vším hned hotový. Valí se na mě tolik variant, že nevím z jakého konce to všechno rozmotat. A ze všeho nejvíc mám prostě strach. Mám strach, že když se pustím, že když se do toho pustím a budu se víc šťourat v mých hlubinách, tak se utopím. Nechci pracovat. Nechci na sobě pracovat. Chci jenom být.

Proč je někdy tak hrozně těžké jentak být?

Když bývala jsem malou holkou, v těchto chvílích přede mnou zavírali dveře. Nechtěli mě vidět plačící. Nechtěli znát můj vztek a zoufalost. Chtěli vidět jen můj smích a radost. Ale má druhá půlka zdála se být nekvalitní. Zkažená. Nepřijatá. Nemilovaná. Tam, kde měla bych svou porci lásky dostat jsem dostávala nejvíc kopanců. Uměli přesně mířit. A vždy se trefili. Neviním je za to. Ale teď nemám ani v nich, ani v sobě tu kotvu, která by i v bouři udržela mou bárku nad vodou.

LÁSKU NA TEBE

Ale kde ji vzít? Odkud čerpat? Kam na ní chodit?

Jediné místo, které na světě máš, kde svou kotvu můžeš vždycky najít, v časech jakkoliv divokých, je uvnitř sebe. Zakopej už konečně proboha tu nejostřejší sekeru, kterou na sebe vždy taháš, když časy se zatemní. Zapomeň na ta slova urážek, potupy a hanby. Přestaň nad sebou zavírat oči a klít. A vytáhni tu jedinou zbraň, která ve všech chmurných dnech doopravdy funguje.

LÁSKU.

Pohlaď se a projev si pochopení. Nikdo jiný v Tvé hlavě stejně není. Vyměň hlasy nelaskavé za ty co chtěly by Tě pohladit. Pohlaď se jak malou holku. Řekni si sama, co potřebovala bys slyšet. Tehdy nebo nyní.

JSI DOST DOBRÁ TAK JAK JSI.

JSI BÁJEČNÁ I KDYŽ SE NECÍTÍŠ DOBŘE.

JSI BOŽANKA, I KDYŽ S TEBOU BOUŘE CLOUMÁ.

TY MOJE HOLKA UŠATÁ, JÁ TĚ MÁM TAK MOC RÁDA.

POJĎ, ZVEDNI SE. DÁM TI ODMĚNU. ZAČ?

PŘECI JEN ZA TO...ŽE JSI!!!

A tak má milá. Malá či velká ženo. Zakopej už jednou provždy válečnou sekeru sama se sebou. Ty nekalé myšlenky vyhoď do odpadu. Zahrajem si spolu hru na minimalismus, chceš? Necháme si v hlavě (doma) jen to, co dobré nosí. Myšlenky a harampádí, které naší pohodě na lahodě nepřidá, vyhodíme. Můžeš je pěkně vytřídit, můžeš si zjistit něco víc o jejich původu.

Ale domů už je neberem. Souhlasíš?

Tvá hlava je pouze Tvým "majetkem", tak vkládej do ní jen co radost a pohodu přinese. Uvidíš, není to tak těžké. Taková myšlenková čistka. Já už nějakou dobu tuhle sebelásku a sebechválu praktikuju. Takže sis asi všimla, že už něja