To zvládnem má milá

Už je tomu fakt dlouho, co jsem se naposled cítila tak moc mimo svou kůži. Takový ty chvilky, kdy se děje něco novýho a vy vůbec nevíte co s tím, topíte se, neznáte řešení a ten pocit vás naprosto zaplaví. Od hlavy až k patě (neboli od chlavy až k nochoum - jak říkal jeden kněz polského původu na vánoční mši kdesi v Praze).


A dnes byl přesně takový den. A zaplavená pocity "nevím si rady" jsem nebyla zdaleka sama. Moje malá princezna dnes byla tak smutná, jako už dlouho ne. Slzy jí tekly po tváři jak vodopády a s nimi nám dávala najevo tu obrovskou bolest, kterou prožívala. Bylo mi jí líto a zároveň jsem si říkala: "kdo jiný než já jí může podpořit. Komu jinému než mě se může vyplakat na rameno (nebo na jakoukoliv jinou část těla). Přeci nebudu utíkat s pozorností, hledat co se kde kolem hýbe. STOP! Jsem tu pro svou malou holčičku. Já nepříjemnostem nezdrhám!"


Pláč neustával. Snažila jsem se do ní vcítit a pokusit se popsat, jak se asi cítí. Snažila jsem se přijít na to, co je vlastně jádro pudla. A použila jsem jednu techniku, kterou často používám. Abych vůbec udržela pozornost u tématu, abych nezlehčovala, abych byla ku pomoci.


VZPOMEŇ SI NA SVOU VLASTNÍ ZKUŠENOST


Snažila jsem se vzpomenout na mou vlastní zkušenost podobného tématu. A jak jsem si tak vzpomínala, začala jsem vyprávět. "Když jsem byla malá, taky jsem se cítila občas fakt moc smutná. Třeba když mě rodiče poslali na tábor. Měla jsem být 3 týdny bez nich. Vůbec jsem si to nedovedla představit. Měla jsem pocit, že je potřebuju mít vedle sebe, abych zvládla vše, co mi život přichystá. A teď jsem byla xy kilometrů od nich. Jak to všechno co mi padne pod nohy zvládnu? První dny jsem v každé volné chvíli v ústranní plakala..." to malý tělíčko se přestalo chvět, slzičky přestaly téct a malá princezna se zaposlouchala do příběhu.


"Po několika dnech jsem plakala míň a míň. Bylo mi smutno, ale už jsem viděla, že to krásně zvládám i bez rodičů. A postupně moje sebedůvěra rostla natolik, že jsem viděla jak sama zvládám všechno. Jak jsem rostla, učila jsem se řešit další nové a nové situace a zvládat vše sama. A už jsem tolik nepotřebovala rodiče u sebe. Byla jsem na sebe moc pyšná, jak to všechno zvládám. Jak se nebojím a jak to nové umím řešit."


MALÉ TĚLÍČKO SE UKLIDNILO JAK MÁVNUTÍM KOUZELNÉHO PROUTKU.


"A proč Ti to chci říct? Protože tak jak jsem se naučila já zvládat různý situace sama, zvládneš to i Ty. A navíc, teď ještě nemusíš nic zvládat sama. Jsem tu s Tebou. Budeme na to dvě. Vlastně 4. Já, Ty, bráška a pejsek. A jak si tak dobře pamatuju, už jsme toho spolu mraky zvládly. Pamatuješ? Jak jsme spolu bydlely na chatě a ve vedrech jsme si to tam užívaly? Jak jsme jezdily samy s dodávkou a Fikusem v pupku po Beskydech, protože táta byl v nemocnici? Jak jsme spolu byly měsíc v létě v Itálii? Jak jsme..." zarazila jsem se "jak jsme spolu zvládly ty chvilky na úplným začátku, jak mi nebylo dobře?"



DÍVALA SE NA MĚ A V JEJÍCH OČÍCH JSEM SPATŘILA JISKRU


"To všechno jsme spolu zvládly. A zvládneme to i teď. Zvládneme v životě všechno. A nejen to, my si to užijem. Napadá Tě, co bys chtěla všechno dělat?" zeptala jsem se té mojí malé zhmotněné lásky. Během chvilky začala sypat z rukávu návrhy. A já už viděla tu naší budoucí realitu, která možná přinese i nějaká ta překvapení. Ale my se nebojíme vlka nic.


A jak jsem si tak o tom přemýšlela, jak jsem kvůli tomu mému pokladu odkryla lety zahrabané slzičky a zážitky, uvědomila jsem si, že jsem vlastně v jádru byla taky trochu nervózní. Jestli to celý zvládnem. A tak mi moje malá princezna zas pomohla vytáhnout nějaký ten trn z paty. A mně nezbylo než si uvědomit, že tohle byl zas jeden báječnej majstršťouch.


Pamatuju si pár momentů v životě, kdy bych dala nevim co za to, aby ke mně někdo přišel, objal mě a řekl: "spolu to zvládnem, neboj se ničeho." A tak si říkám, přála bych každýmu na světě, aby měl vedle sebe někoho, komu může v těžkých chvilkách pustit pár slz po rameni. Někoho, komu můžeme svěřit každý svůj neduh. Někoho, kdo nás obejme a řekne: "neboj, spolu to zvládnem."


A pokud toho někoho nemáme vedle sebe, přála bych nám, ať ho máme v sobě. Třeba v srdci by se mu mohlo parádně vegetit.


Play Everyday aneb oporu si sama sobě dodej


Předprodej 199Kč + 3 dárky-2.jpg
Nejnovější příspěvky
Rubriky
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

ANDROMEDA,

ELFKA MALÁ

Laskavá kapitolka

z knihy příběhů

pro malé i velké

ke stažení ZDE

Instagram

Hravé a laskavé čtení

o všímavosti k sobě

i okolí

andromeda.png
Sledujte Play Everyday
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

EBOOK ZDARMA

Martina Chomátová
Mou vášní je hledat ve světě (a v sobě) hravost. Sdílím své příběhy
a inspiraci na cestě z poporodních depresí ke spokojenosti. Jsem autorkou ebooku s hrou Jak rozehrát partnerství, knihy o všímavosti pro malé i velké Andromeda, elfka malá a knihy o cestě k dospělácké hravosti Vyhrála jsem depresi.
S mým mužem Jakubem pořádáme workshopy Wim Hof metody.
 

Můj příběh najdete tady.

Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz

Díky fíky. Mějte se a smějte se :)

 

  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Twitter Social Icon
  • YouTube Social  Icon

Začarované mateřství 

aneb 6 prokletí, kterými si

z mateřství děláme galeje

Co stojí za naším

špatným pocitem?

Instagram

Mateřská na cestách

  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

© 2014 by Martina Chomatova Proudly created with Wix.com