Já z toho chlapa fakt rostu!!!
Stáli jsme na mostku, koukali na sebe jak dvě zamilovaný telata a snili si o krásné budoucnosti. V pupku jsem už nějakou dobu nosila tu nejrychlejší a nejúspěšnější spermii (byla mnohem rychlejší, než naše plány a očekávání). Všichni nám přáli štěstí a lásku a my si netroufali ani nesouhlasit.
Vždyť to je přeci jasné, ne? Milujem se!!!
Ó jak naivní představa. Narodilo se nám dítě a my hupsli do nových rolí. Už zdaleka ne tak vesele. První měsíce jsem si nesla na zádech obrovský batoh nových pocitů a učila se s ním dýchat. Můj muž viděl, jak je to pro mě celý náročný a byl mi obrovskou oporou. Jakmile jsem se nadechla, padnul zas on. To období sžívání v roli manželské a rodičovské trvalo zhruba rok a půl.
Za tu dobu se vytratila jiskra v oku a nahradily jí kruhy pod očima.
Nedostatek spánku nás odděloval a s ním i všechno nové, co se dělo. Noční buzení, únava, nemoci, špatná nálada, frustrace, neustálý koloběh péče. O domácnost, o dítě, nebo o toho, kdo byl zrovna nemocný. Není divu, že jsme tak často churavěli. Být paní Nemoc, taky bych se v týhle domácnosti ráda ohřívala. A často.
Když se blížil Silvestr, ani jeden jsme na nějaké huronské oslavy neměli náladu. Radši jsme zašli jentak na pívo. Tou dobou se naše komunikace točila jen kolem povinností a kritiky. Jeden i druhý jsme si brali každé slovo osobně. Lezli jsme si na nervy. Bylo to tak otravný soužití. Chtělo se nám utéct a vlastně jsme ani neměli kam. Museli jsme to nějak přežívat. Jenže oběma se nám nechtělo přežívat. Není to náš styl. Chtěli jsme žít, užívat si, prožívat ty krásné chvíle spolu.
Těšit se ze společného života. Ale jak?
Postupně jsme začali náš vztah stavět na nových stavebních kamenech. Přeorali jsme komunikaci, odhodili zábrany, podělili se o svoje opravdu hluboký potřeby a očekávání. Ufff. Ještě teď mi je z toho šoufl jak hustý to bylo. Zajedli jsme to syrečky a připili si pívem. Na nové začátky.
Ten silvestr je už několik let zpátky a náš vztah neustále roste. Kdykoliv se před námi objeví nějaké téma, vnímáme ho jako výzvu. Mluvíme, sdílíme, nasloucháme si, posouváme se...a rosteme. Spolu. Už to není jen o narážkách, urážkách, kritice. Je v tom mnohem víc. Porozumnění, pochopení, naladění se. Láska a přijetí.
Každý večer uléhám do postele a jsem vděčná, že jsme tehdy oba zvedli v ringu bílou rukavičku a ne boxerský rukavice. Ono se totiž světem kráčí mnohem líp, když má člověk vedle sebe parťáka a ne soka. Jenže jak to udělat? Leckdy jsme neměli šanci takovou komunikaci doma okoukat. Tak co teď s tím?
Když se mě několik lidí ptalo, co jsme udělali jinak, že náš vztah tehdy z krize vyrostl, sepsala jsem vše do ebooku, který jsem nazvala Jak rozehrát partnerství a obohatila jsem ho Hrou na pecky neboli peckové manželství. A jelikož vnímám zdánlivě negativní situace v životě jako příležitosti k růstu, rozhodla jsem se přetavit všechny svoje zkušenosti z peckového manželství do emailové výzvy.
Cože? Jak se z nás stanou pecky?
Své zkušenosti a tipy sdílím každý všední den v mailu za účelem takového měsíčního nakopnutí. Pokud váš vztah není uplně v rozvodových troskách, věřím, že je veliká šance na vzkříšení. A vůbec nemusí jít o nic drastickýho. Jen taková drobná nakopávka.
Máme pocit, že s rolí rodičovskou nemáme až tak moc času. Jenže ono to nestojí tolik času. A vztah i přesto může růst. I když třeba na nějaká témata máme rozdílné názory. I když nejsme přes kopírák. A každý ten posun je okamžitě znát. Jak? Na vzájemné pohodě, lásce, spokojenosti a respektu. Všech zúčastněných (tedy i dětí). Otestováno na vlastní kůži. Pouze na jednom manželství. Nejsem odborník přes mnohá manželství, toho svého jediného si velice vážím a tak zájemcům musí stačit tento testovací model.
Zdá se vám to zajímavé? Potřebujete nakopnout?
Více info k počtení a k rozehřátí té dvojky najdete zde>>>
Play Everyday aneb i když jsi rodič, manželství rozehrej
Další články na toto téma?