Nenávidim Tě! A chci milovat...
Za dobu svého mateřství jsem zažila velkou řádku roztodivných emocí. Intenzivnější jízdu jsem snad nikdy předtím za svůj život nezažila (a to jsem ve snowboardcrossový trati jela snad milionkrát). Obrovská euforie, láska a vděk střídá vztek, zoufalost, smutek jak na běžícím páse. Za těch několik let jsem se naučila přijímat to, co jsem v době před dětmi vnímala jako naprosté peklo.
Takhle to nikdy! NIKDY! dělat nebudu.
A když se pak přištihnu při tom samém, nezbývá než změnit strategii a přijmout se i s tím. Přijmout své nedokonalosti k dokonalosti. I když za jeden a ten samý den zažívám muka hnusných slov padajících na mou osobu z drobné pusinky. I když poté co vylítnou do vzduchu ucítím tu obrovskou bolest na hrudi. I když mě zaplaví obrovský smutek, který mi někdy vžene i slzy do očí. I když k té malé bytosti najednou cítím obrovský vztek. Co vztek. Cítím nenávist. Proč mě tak mučí? Proč mi ubližuje? Proč mi to dělá? Proč mě dloubá do už tak bolavých ran?
A ten samý den obdivuju křivky dětských tváří při nakažlivém chichotání.
Co je tohle za životní paradox? Neviním se za tu horskou dráhu. Neviním nikoho. Sleduju vše jako tok řeky. Občas přinese peřeje, občas vlnobití. Leckdy si řeka jentak lahodně šumí. Do života chodí nové a nové situace a já z nich čerpám informace. Ponaučení. O sobě, o světě kolem, o svém vnitřním světě, o mých blízkých a jejich světě. Není špatných osob. Nebo je?
Jsou chvíle, které se mi v hlavě točí jako uragán a nechtějí vyskočit ven. Jsou chvíle, které pitvám pinzetou a koukám na ně mikroskopem. Snažím se jim porozumět, snažím se z nich vytěžit a pak je stejně nechám v propadlišti věků.
A pak jsou ty chvíle, který trvaj snad sto let. Chvíle, kdy jde o život a vám tuhne krev v těle. Kdy sledujete svoje vlastní dítě jak mění barvu a lapá po dechu. Chvíle, kdy se bleskurychle nakopnete k nadlidským výkonům, přetáčíte to drobné, milované tělo a čekáte co se stane...
A S VELKOU VDĚČNOSTÍ SLEDUJETE TEN ZÁZRAK. NÁDECH, VÝDECH, NÁDECH, VÝDECH.
A v tuhle chvíli, kdy zvítězil život nad kusem žvance v droboučké krční dírce, vám dojde, jak krásný to byl den. Že všechny ty chvilky vzteku a nenávisti byly jen drobnými uragány, které občas přinese příroda. Že ty své malé bytůstky stejně budete milovat, i přes jakákoliv slova a bodnutí. Že život s nimi je především darem a obohacením, i když to někdy kurevsky bolí.
A tak se zaposlouchejme do toho opakujícího se koloběhu života. Třeba právě teď. A pociťujme častěji tu vlnu vděčnosti. Že přijde zas a znova...nádech, výdech, nádech, výdech. Za jejich zdravá těla ležící spokojeně vedle nás a sbírající sil na další společný den. Za dalších mnoho mikrookamžiků plných různorodých lekcí.
A za to, že ještě nenastal náš čas.
Další podobné čtení najdete zde: