Abrakadabra, děti buďte spokojené!
Dnešní doba po nás matkách chce mnohé. Být citlivá, pečující, skvěle vařit, uklízet, být výkonná, krásně vypadat, udržovat grády manželství, vydělávat atd. O tom už jsem psala v článku o touze po dokonalosti, která leckdy vede až za hrob. Nechci si stěžovat. Protože v mnohém to máme zase o mnohem lehčí než ženy v minulosti.
Každá doba si žádá svoje. Dřív měly ženy kupu práce kolem domácnosti, dnes máme pračky, myčky, sušičky a já nevim jaký ještě další "hračky". Dřív děti dělaly vše co dospělý řekl. Bylo to dáno historicky a nevnímám na tom nic špatného. Ale dnešní děti jsou jiné. To, co fungovalo dřív prostě nefunguje. Už jen proto, že nám, rodičům, to nedává smysl.
Ve výchově se line takový nový trend. Jak dělat dohody s dětmi? Jak jim být partnerem?
Všechno se to točí kolem "DOHOD". A já se musím přiznat. Ačkoliv jsem taky zastáncem partnerské komunikace (nejen s dětmi), dělání dohod jsem nikdy neřešila. Nešlo mi to, neříkala jsem ty klasický fráze podle, kterých se pozná, že ten dotyčnej právě sleduje třeba Nevýchovu "co myslíš, jak to uděláme, můžeš mi s tim pomoct..." atd.
A ačkoliv jsem schopná na sebe pěkně tlačit, abych byla tak, jak to okolí považuje za normu, paradoxně v dělání dohod jsem na sebe nikdy netlačila a necítila to jako důležitej bod partnerství s okolím. A nechápala jsem, proč to má spoustu lidí na prvním místě. Tlak na uzavřenou dohodu. Win x win řešení.
Soustředila jsem se na to, jaký myšlenky mi jedou na pozadí naší komunikace, kde jsou vlastně moje vlastní hranice a ne ty, které se hromadně dětem určujou v našich luzích a hájích. Soustředila jsem se na to, jestli převažuje moje pozitivní nebo negativní pozornost k dětem (a okolí). Jestli dělám to, co po nich chci a jestli jsem jim tedy dobrým vzorem. Jestli mám kolem sebe harmonické a partnerské vztahy. S mým mužem, s rodiči, tchány, přáteli, psem.
Ale hlavně, po velký krizi v začátku mateřství jsem se soustředila primárně na to, jestli jsem spokojená já.
Svojí spokojenost jsem ladila do detailu. A v posledních měsících jsem tak spokojená, jako nikdy. I když se kolem děje ledasco. I když se přižene "negativně" vnímaná emoce, cítím, že je všechno v pořádku a bouře se zase přežene. Já budu zas moudřejší, silnější, citlivější. I když se zrovna děje něco, čemu nerozumím, co jsem si nepřála, za pár nádechů/výdechů bude zase klid.
TAK A TEĎ ČÁRY MÁRY FUK, AŤ JE SPOKOJENÁ HOLKA I KLUK
A tak jsem najednou pocítila touhu, aby tak spokojení byli i moji nejbližší. Chtěla jsem to samé z lásky i pro ně. A začla jsem se jich ptát. Díky tomu zjišťuju, že vlastně my už nějakou dobu děláme dohody. I v těch náročných tématech, kde nám to dosud nefungovalo. A že jsem si k tomu přišla svým tempem, svým způsobem, přes to, že jsem nejdřív naplnila svůj pohár spokojenosti po okraj a teď začíná přetékat.
A tak kráčíme všichni za spokojeností. A už to není ta křeč, jako když se tlačí aby něco bylo, jen proto že to má bejt. Není to takové to, "jak to udělat, ať jsme v tom spokojený obě?" odpověď: "nevim".
Přichází na to právě ty odpovědi, který nás posouvají dál, a za kterýma zas můžu vidět toho konkrétního člověka blíž. Jsem z toho posunu jak v Jiříkově vidění. Vnímám, že nejdřív jsem potřebovala umět být partnerem sobě. Nevyčítat si selhání, respektovat svou jedinečnost, to jak to zrovna s dětma mám, to že mi občas není dobře.
A když jsem se stala partnerem sobě skoro ve všem a naučila se být i partnerem všem těm dospělým kolem, najednou jsem přes to mohla přejít i plynule k dohodám hlubšímu partnerství s dětmi.
Všechny cesty vedou do Říma. Jupíííí :)
Je libo další inspirace?