Co ještě se musí stát, aby mé stesky vážně začli brát?

Nechám vás nahlédnout do nitra jedné matky. Matky, která se občas ráda pro všechny rozkrájí a na hubu padá. Matky, která v těch prožitcích tam na dně život hledá, i když je místy pěkně bledá. Třeba vás její slova za uši chytí, oči vám otevřou, k akci povzbudí. Pojďte se začíst. Ať na tom dně neleží sama:

Uléhám.

Ne, já padám.

Padám vyčerpáním.

Mé tělo vypovídá službu.

Nevím kde všude cítím bolest, kde všude teče hnis.

Celá se třesu.

Zimnicí i bolestí.

Nejsem schopná pohybu.

Jen odpočívám, jen jsem, na víc se nezmůžu.

Tělo vypovídá službu.

Vznáším svá přání, ale nikdo mě neslyší.

Vesmír si jede dál ten svůj diskopříběh.

Snažím se pro sebe získat trochu vláhy a laskavou léčbu.

Umím se sama hojit, ale tak obrovské rány už sama nezhojím.

Pečuju o své děti dnem i nocí.

A oni si mé péče neváží.

Drancují mé tělo.

Vysávají mě zaživa.