Vodní hrátky a dar od mé duše

Měla jsem narozeniny a rozhodla jsem se udělat si radost. Ne, že bych zašla do krámu a koupila si nové boty, nebo vyplenila cukrářství. Já se rozhodla skoncovat se strachem. Docela pěknej dárek k narozeninám, ne? Jestli vás to zajímá, čtěte dál.

Když jsem byla malá, pár lidí žilo v přesvědčení, že topit mě pod vodou je ten nejlepší projev náklonnosti. O několik let později jsem se octla na lodi, na sobě potápěčskou výstroj a pod sebou bůhvíkolik desítek metrů. Rodiče mi zaplatili potápěčský kurz a poté ještě x skvělých průvodců do hlubin vody. Jenže ouvej. Vrhala bych se z kdejakých kopců střemhlav dolů, dělala se svým tělem bůhvíjaké psí kusy, ale pod vodou jsem byla jak malá holka. Vystrašená až do morku kosti. Ta temná hloubka slaných vod mě děsila. Co když mě něco sežere? Co když už nevyplavu? Už se nikdy nenadechnu? Co když vidím hladinu naposled? Brrr. A tak skončila má potápěcí kariéra.

Jenže pak se mi v pupku usídlila Malá mořská víla.

Moje malá Ema je potápka od narození. Už když byla v břiše, věděla jsem i bez ultrazvuku, že to je Ema a že to bude vodomil. A taky že jo. Ve vodě je jako ryba. Začaly jsme chodit na plavání. Jenže jak ji mám učit milovat vodu, když z ní sama mám respekt? Když se vody bojím, je mi nepříjemná a neumím to s ní? A co teprv můj respekt z potápění se v hlubinách své duše? Umím se tak leda šplouchat na povrchu, ale dolů mě nikdo nedostane. Ehm, až na Malou mořskou vílu a její zázračné techniky ;).

Rozhodla jsem se tedy, že se svým strachem ponořit se do hlubin skoncuji. Právě ke svým 31. narozeninám. Že už ten strach nepotřebuji a dál ho s sebou táhnout nebudu.

Sedla jsem tedy naprosto roztěkaná do auta. Z nádrže na mě pískala žízeň, stěrače zoufale kňouraly suchem. Čas se pomalu blížil k termínu, kdy mělo začít mé první léčení pod vodou. Těšila jsem se na tu chvíli jako za mala. A teď jsem měla tepovku jak maratonec u cíle a doufala, že do mého cíle dojedu.

Díky všem andělům jsem včas vkročila do bazénu v Kamenici a stihla svou tepovku snížit na maratonce po deseti minutách za cílem. Když najednou z vody vylezly dvě víly. Můj tep se zklidnil a já věděla, že jsem tu naprosto správně. Nechala jsem svou klasickou píseň "chvátám, chvátám, nemám chvíli klid" doznívat v mých uších a naladila se na holky. Napadlo mě, že taková stojatá voda ze mě asi nikdy nebude.

Kamarádka mě dovedla do vody a když jsem jí sdělila můj záměr - přestat se bát vodních hlubin, očekávala, že se uvidíme ještě několikrát, než se ponořím. Já se nechala překvapit. Uchopila moje tělo, jako by byla jeho prodlouženou částí. Podpírala mě a já se zaposlouchala do hudby a do slov, která ke mně pronikají skrz vodu. Promlouvalo ke mně mé ještě fyzicky nenarozené dítě:

"Důvěřuj. Nech se unášet proudem. Proč potřebuješ stále ujištění zvenčí? Vše víš naprosto nejlépe ze všech ty.

Těším se na svět za Tebou. Už nějakou dobu Tě sleduji. Jsi tou nejlepší m