top of page

4 důvody, proč nejsi v mateřství/životě spokojená

Tuším, že se kolem vás rojí nespočet podobných článků. Každý si troufá radit a vnášet do světa moudra o tom, jak být šťastný, spokojený, naplněný, seberealizovaný, dost ženský atd. Jako by štěstí bylo dneska in a každý se za nim honil. Hned poté, co jsme dohonili (nebo možná ještě honíme) dostatek všeho toho, co chceme vlastnit. Vím o tom. Tak proč i já si troufám přidat další podobnej článek?


Protože stále vnímám, že to štěstí a spokojenost chodí nejspíš po horách a ne po lidech.


Protože mi tohle téma nedá spát. A někdy mám pocit, že ten stejný objem spokojenosti zažívá každý a pak dostanu ledovou sprchu, že tomu tak vůbec není. Tak pro ty, kteří dostávají ledovou sprchu životem každý den (a ne dobrovolně a cíleně jako já), píšu tahle slova. Každý den mi hlavou lítá nespočet uvědomění. Co všecko je dnes jinak. V mé hlavě, v mém životě, nastavení. Řekla bych, že to je 34 let dlouhá cesta.


A věřím, že za dalších 50 let si budu ťukat na čelo a pod slovem spokojenost si představím ještě něco úplně jiného. Budu chodit v různobarevných oblečcích, s pestrými klobouky a brýlemi a nebudu se trápit hlavou plnou šedých vlasů, neschopností těla. Budu se každou chvíli smát a to i sama sobě. A nad kritikou druhých mávnu rukou. A třeba to bude ještě úplně jinak, protože člověk míní, život mění.


Tak proč se tedy teď cítím mnohem víc spokojená a plná života?


1. Mám se mnohem víc ráda.


A teď bych mohla zaklapnout počítač a jít. To je asi to nejdůležitější. Mám mnohem víc ráda sebe se vším všudy. Se svými přešlapy, kiksy, emocemi, zážitky, prožitky, propady, nápady. Neviním se a neutápím se v sebekritice tolik, jako jsem to dělávala dřív.


Myslím, že jsem se dost máčela v močálech plných sebekritiky.


Martina Chomátová, Play everyday, jak být spokojená v mateřství

Momentálně všude kolem frčí vlna sebelásky a my v sobě bojujeme, jestli to není už za hranicí sobectví. Tak nač čekat? Můžeme to začít zkoušet dnes a já věřím, že nám svět dá jistě najevo, kdy jsme už za hranicemi sebelásky a hrajeme si na nafrněné princezny Sobčenky.


Myslím, že zásadní pro mě bylo si uvědomit tok života jako takovou hru, jako školu, kde každý den přicházím pro zážitky, díky kterým se můžu poznat blíž.


Po narození dcery jsem na sobě viděla samé nešvary a vůbec jsem si připadala jako člověk, který by neměl mít právo chodit po planetě zemi (více v ebooku Začarované mateřství a Návrat k sobě) natož mít na starost takové krásné dítě. Po druhém těhotenství jsem zažila pravý opak. O dítě jsem přišla, ale v mém životě to přineslo velké změny. Začala jsem vnímat i svá pozitiva. Proč jsem byla schopná obdivovat druhé a na sebe jen házet špínu?


2) Víc důvěřuju sobě, světu a životu