Kdo krade dospělákům život?

April 6, 2018

Ráno se kodrcáme ven, mladší dítko se odmítá oblíknout do čisté plíny, starší si hraje s panenkama. Kantáre křížený s maňánou. A já? Lítám nahoru a dolu, balím všecko možné od plen, přes náhradní oblečení, svačinu a oběd. Tepovka jak v polovině maratonu. Dva tak rozdílný světy. Teď a tady, naprostá přítomnost, pohoda, flow a vedle toho uragán, stres, nestíhačka. Vyrážíme s mou dcerou, její školkovou bandičkou a mým synkem do Prahy na divadelní představení na Kampě. Jak tématické. Představení se jmenuje Děvčátko Momo a ukradený čas. 
 

 
Vlak jsme stihli, užili jsme si cestu vlakem s ostatními, cestu tramvají a posvačili před divadlem. Začalo mírně krápat a já jsem si naivně myslela, že během chvilky uspím mladší dítě v kočáru a půjdu se dívat na představení. Na to představení, kde jsem před 7 lety seděla s mým mužem, dívala se na poletující děti, se slzou v oku sledovala děj a hned poté s mým mužem udělala jedno velké rozhodnutí. 

Budeme rodina. 

Taková naivní představa to pro mě byla. Šumělo mi v uších nadšení a v srdci štěstí. Po návratu z divadla jsme se na tom jednohlasně shodli. Co víc si přát. Začal se psát náš rodinný příběh. A tehdy na tom představení jsem zatoužila prožívat život s dětmi, mít vedle sebe nejlepší učitele teďatadyování a života v dokonalé přítomnosti. Netušila jsem, co všecko mě čeká, jak přechod na život v “teď" dokáže bolet, čeho všeho se člověk musí vzdát. Všecko jsem si uměla namalovat, naplánovat, do detailu vyřešit. Jako každý dospělák. Žila jsem víc v “tam někdy” a “tehdy”, než teď. 

Po 7 letech jsem stála před tím stejným divadlem a jednoho z nejlepších učitelů mé trpělivosti jsem v lehkém deštíku vozila sem a tam. Pouštěla jsem mu hudbu Maoka, na kterou je zvyklý usínat. Dýchala jsem zhluboka, abych se zklidnila a on mohl usnout co nejdřív. S každým dalším krokem jsem byla nervóznější (a naštvanější - je slabé slovo) a jeho vzrušení ze světa kolem (vidláci v Praze) stoupalo. Chytala jsem amok (když hrál Maok). Moje představy se ne a ne naplnit. Viděla jsem se, jak sedím vedle mé malé holčičky, té, jejíž příběh se tady na těch prknech začal psát, a prožívám s ní každičkou chvilku a hltám každé slovo Momo. 

Mladší synek má naprosto dokonalé radary a nenechává se ošálit hrou na “jsem tady s Tebou, ale v myšlenkách jsem jinde” a dělá všecko možné, jen ne spánek. Chytá mě ještě větší amok. Jak vyřešit tudle chybu v Matrixu? Když se naše představy naprosto míjí s realitou, chystá se jediný. Systém se přetíží a my to vzdáme.

 

Tomuhle kouzlu se dá říkat i mnohem pozitivněji - přijetí. 

Ve chvíli, kdy jsem přijala, že se moje touhy konat nebudou, že mou holčičku nebudu držet za ruku a že budu doufat, že si divadlo užívá i beze mě, zklidnila jsem se a synek usnul. Zaparkovala jsem ho v kavárně a odešla sledovat příběh o šedých mužích, kteří lidem kradou čas. Dcerka se ke mně přitulila a já se stala malým dítětem. Sledovala jsem se zaujetím všecky ty nádherné a barevné kulisy a ponořila se do příběhu, který by měl vidět každý dospělák. A opakovaně každý dospělák, který svůj čas mění šedým mužům za peníze. 
 

 
Čas. Co to vlastně je ten čas? Něco tak neuchopitelnýho pro naše děti. Když někam jedeme, ptají se mě: “za jak dlouho tam budem?” Jak na to odpovědět? “Jeden Michal z Kouzelný školky.” “Večerníček.” “Jako když jedem k babičce do Prahy." Jak popsat něco tak neuchopitelnýho, jako je čas? 

Sleduju představení a zase vnímám nové souvislosti. Po tváři mi teče slza a já si přeju, abych už nenechala ty krásné a bohaté momenty požírat konceptem času. Abych na své děti přestala chrlit ty otřískané věty: “dělejte, nemáme čas, nestíháme, nemám čas, musím dělat todle.” Přeju si, abych zažívala pocit hojnosti a nekonečnosti. 

Téma se mi v životě nadále válí. Po nějaké době sedím doma na posteli. Čtu si inspirativní ebook mé kolegyně a praktikuju jeden z jejích tipů. Mám zavřené oči a za nimi se soustředím na svou minulost. Pálím ji celičkou. Soustředím se na svou budoucnost a udělám s ní totéž. A ve chvíli, kdy místo minulosti a budoucnosti zbude prázdná temná díra, zažívám nepopsatelný pocit lehkosti, bdělosti a svobody. 


Tak krásný to je? Takhle chutná bezčasí? Přítomnost? 

 
Se mnou je tu jen moje tělo, můj chrám, ve kterým teď pobývám, nekonečno možností a obrovský klid namixovaný se spokojeností. “Tak proto mají děti tolik energie. V tomhle prostoru je jí nekonečno. Je tu nekonečno všeho.” Chtěla bych mít tenhle prožitek pod kůží už napořád, ale bohužel prchá. Když se mysl zase rozeběhne všemi směry, snažím se vracet k bezčasí, navodit pocit klidu. Když zažívám klid, všecko se děje v pořádku. Není třeba spěchat, i když jdu pozdě. Protože dotyčná osoba má taky zpoždění. Není třeba nic řešit, bude vyřešeno za mě. Není třeba se strachovat, ty nejhorší strachy se stejně nikdy nenaplní. Není třeba to vzdávat, když se odrazím ode dna, čeká mě nádherná odměna. Není třeba si malovat vzdušné zámky, protože to nejdůležitější se stejně děje právě teď. Není třeba plánovat, protože život se stejně nejlíp naplánuje sám. 

Každý den zas zažívám chvíle, kdy zakouším svůj nedostatek trpělivosti, kdy moje dospělácká, časem zmanipulovaná mysl podlehne. A každý den se snažím alespoň střípkem napojit na Momo, na moje děti, psa, na malou Martinu, která to bezčasí taky dobře znala. A každé to napojení vymaže zase další kousek časové paměti a nechá mě opíjet se klidem, přijetím a důvěrou. Přeju to nám všem. Ať se nenecháme okrádat o život důležitostí iluze a hrou naší mysli. A ať proměníme co nejvíc momentů v poklady, kde jsme plně přítomni. 

 
Zdá se vám tom moc ezoterický nebo neuchopitelný? Ale prožitek nekecá. Zkuste si to prožít taky. Zajděte na Momo a nechte se na chvíli strhnout honbou za časem. Spalte minulost a budoucnost, vypněte radary a užijte si flow, nebo hravost, jak já tomu říkám. Určitě je něco takového, co vám dělá radost. Jen my dospěláci radši volíme čas, stres, důležitost, povinnost. A jednou za čas pod tíhou všeho toho náš plamen začne dohořívat. Až bez té životní jiskry třeba vyhoříme docela. 

 

Další podobné čtení:

- Láskyplný terepeut, kterého máme doma všichni

- Ronja, dcera loupežníka v divadle Kampa

- 3 tipy ze světa dětí

 

 

 

 

 

Please reload

Předprodej 199Kč + 3 dárky-2.jpg
Nejnovější příspěvky
Please reload

Rubriky
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

ANDROMEDA,

ELFKA MALÁ

Laskavá kapitolka

z knihy příběhů

pro malé i velké

ke stažení ZDE

Instagram

andromeda.png
Sledujte Play Everyday
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

EBOOK ZDARMA

Začarované mateřství 

aneb 6 prokletí, kterými si

z mateřství děláme galeje

Co stojí za naším

špatným pocitem?

Martina Chomátová
Mou vášní je hledat ve světě (a v sobě) hravost. Sdílím své příběhy
a inspiraci na cestě z poporodních depresí ke spokojenosti. Jsem autorkou ebooků Návrat k sobě - aneb jak být spokojená i po porodu, Jak rozehrát partnerství a knihy příběhů o cestách světem Andromeda, elfka malá
Zvu i ostatní na takové to zábavné a tmelící cestování po zajímavých místech Prahy díky týmové hře PraHra.
 

Můj příběh najdete tady.

Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz

Díky fíky. Mějte se a smějte se :)

 

  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Twitter Social Icon
  • YouTube Social  Icon

Instagram

Hravé a laskavé čtení

o všímavosti k sobě

i okolí

  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

© 2014 by Martina Chomatova Proudly created with Wix.com