Milovat své kořeny, roztáhnout křídla

July 24, 2017

Ahoj Míšo, psala jsi FB stránku zvanou Rodičem přirozeně, která byla hodně sledovaná a úspěšná. Mnohým ženám a věřím, že nejen jim jsi pomáhala uchopovat a zvědomit témata ženství, porodů, rodičovství. Kam se stránka poděla a na čem teď pracuješ? Určitě si svoje zážitky a proud života nenecháváš jen pro sebe.

Ahoj! Děkuji za milé pozvání k rozhovoru. Ano, ano Rodičem přirozeně jsem psala od roku 2008 a za tu dobu si samozřejmě získalo řadu příznivců, ale stejně tak i těch, kterým dělalo těžkou hlavu. Po mém návratu z Amazonie v roce 2013 jsem se ve psaní začala víc věnovat tématům, která v lidech velmi rezonovala a dokázala vzbuzovat silné emoce a doslova otevírat třináctou komnatu. A to se Rodičem přirozeně stalo osudným, ne nadarmo se říká, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne.

 

Opakované nahlašování „nevhodného obsahu“ a s tím spojené blokování mého profilu, pak loni před Vánoci vyvrcholilo jeho trvalým smazáním. A protože jsem byla jediný administrátor stránky, po Rodičem přirozeně se tak slehla virtuální zem. Určitě by bývalo snazší později navázat se známým jménem, ale já jsem to brala jako určité nakopnutí vydat se jinudy. A tak vznikla stránka Kořeny a křídla.

 

 
Prozradila bys mi jaký záměr jsi měla, když jsi psala Rodičem přirozeně? Co jsi chtěla předávat, jaké poselství, nebo jak jsi k tomu celému přistupovala?

Rodičem přirozeně byl můj vitruální deníček, do kterého měl možnost nahlížet každý, kdo si na stránku našel cestu. Nemůžu říct, že bych ke psaní přistupovala s nějakým jasně daným záměrem. Na úplném začátku jsem se hlubším tématům nevěnovala skoro vůbec, to přišlo až časem, kdy jsem začala vnímat, že moje psaní má svoje určité terapeutické kvality a lidem skutečně pomáhá uchopit to, co sami nedokázali pojmenovat a jen matně to tušili kdesi v hlubinách své vlastní duše. Poselství pak vyplanulo tak nějak samo od sebe...přirozeně, jak jinak.

Mnoho žen, maminek teď zažívá problémy s přijetím mateřství, s vlastní rolí ženy. Já jsem jednou z nich, proto se tak věnuju tomu tématu. Je mi jasný, že nejsem zdaleka sama, kdo si procházel takovými nepříjemnými pocity. Co si o tomto tématu myslíš? Je něco co bys ze své zkušenosti ženám, matkám poradila?

Nám by hodně pomohlo uvědomit si, že do mateřství vrůstáme v podstatě už od dětství a bez nadsázky se dá říci, že dokonce už v průběhu nitroděložního vývoje. Učíme se vzorce, které později budou tvořit rámec toho, jak budeme vychovávat své vlastní děti a zapisujeme si je do buněčné paměti. A díky tomu pak často budeme v rozporu samy se sebou. S tím, jaké maminky bychom být chtěly a jaké pak ve skutečnosti opravdu jsme právě na základě přejatých a naučených vzorců chování, které jsou vpité pod kůží.

 

Dneska je na rodiče obrovský tlak také díky tomu, že se nám předkládá jakýsi virtuální ideál rodiče, který je často na hony vzdálený schopnostem obyčejného člověka.

 

Všichni chceme obstát, ale zároveň se nám nedaří naplnit ten nový obraz trpělivého, milujícího, obětavého rodiče, který si ví vždycky rady. My ztrácíme hlavu jako na běžícím páse a pak si to vyčítáme a dostáváme se do bludného kruhu. Výchova nikdy nebyla tak odtržená od rodových tradic jako je tomu dnes. Tradice poskytují člověku tolik potřebné kořeny a ne všechny člověk musí hned odhazovat jen proto, že v časopise píšou něco odlišného s dodstatečně pikantní vědeckou omáčkou. Vlastně bych nám maminkám chtěla říct: „Nedělejme z rodičovství vědu!“, protože my lidé jsme dokázali vyvinout smysluplné a hlavně funkční rodičovství aniž jsme k tomu potřebovali statistiky, průzkumy a laboratoře.

 


Co Ty a mateřství, ženství? Jak jsi vnímala svůj přerod v matku a jaké byly vůbec Tvé mateřské začátky?

Moje mateřské začátky byly doslova očistec. Vrátila jsem se tehdy z Izraele a zjistila jsem, že jsem těhotná se svým tehdejším izraelským přítelem. Byli jsme spolu sice už téměř tři roky, ale v momentě, kdy jsem mu oznámila tu krásnou novinu, se „láska“ vytratila jako pára nad hrncem, já jsem dostala nůž na krk „buď já nebo dítě“ a díky mému rozhodnutí se ze mě přes noc stala svobodná máma. Vybrala jsem si totiž dítě.

 

Moje mateřství tak už od začátku těhotenství mělo celkem hořkou příchuť, která jen nabrala na síle po porodu Ellinky a já si přišla jako korková zátka zmítaná na moři, přístav v nedohlednu. Ten se v mlhách začal rýsovat až o mnoho měsíců později, když jsem potkala mého současného manžela a společně jsme začali stavět bárku zvanou rodina, která nás oba dnes drží nad vodou i tehdy, když máme pocit, že hrajeme nějakou špatnou roli ve filmu Čelisti! Moje mateřství se sice narodilo v krutých bolestech, ale snad i díky tomu je teď sladší a víc si ho užívám a vážím si toho, že i když ta naše bárka byla občas blízko ztroskotání, tak jsme dokázali naplnit to, co jsme si s mužem slíbili a to být spolu v dobrém i zlém.

 

 
Z vlastní zkušenosti vím, že píšeš dost otevřeně, nebojíš se žádného tématu, nic pro Tebe není tabu. Pro spoustu lidí to může být jak píchnutí do vosího hnízda. Jsi si takového efektu, který mají Tvoje slova vědomá? Jak vnímáš podobný princip sdílení mezi lidmi? Jeden něco napíše, druhý si to téma vztáhne, je to pro něj náročné. Jak vůbec volíš Ty sama témata, o kterých píšeš?

Víš, mě život naučil, že kdo se bojí, nesmí do lesa! Nerada schovávám bubáky do skříně, protože oni si vyždycky cestu ven najdou. I proto píšu tak, jak píšu, protože tak i žiju. Otevřeně. A ne vždycky tomu tak bylo. I já jsem si prošla dlouhé období údolím stínů a snažila jsem se svoje kostlivce držet pěkně pod pokličkou. Jenomže oni chtěli ven. Chtěli mi totiž vyprávět příběhy, které jsem nechtěla slyšet. A i proto moje psaní na hodně lidí působilo jako to píchnutí do vosího hnízda, jak jsi to popsala.

 

Ze své podstaty se „bubáků“, tedy vlastních stínů, bojíme jako čert kříže, protože jsme tak naučení. Nepracovat s nimi, potlačovat je, snažit se je vytěsnit. A čím víc to děláme, tím víc řádí a snaží se dostat ven, aby s námi mohli v klidu promluvit. A vlastně nám i posvítit na cestu. Většinu článků, které kdy vyšly na Rodičem přirozeně jsem napsala ráno po probuzení na mobilu ještě v posteli tak, jak to ke mně přišlo. Dá se říci, že témata si spíš vybrala, že chtějí být napsána a já jsem to jen nechala proudit skrz sebe.

 

Zajímavé bylo, že často my ženy psaly, jak jsem se daným tématem trefila zrovna do jejich nálady a uhodila tak hřebíček na hlavičku a jim zase zapadl další dílek do skládačky. To mě dokázalo zahřát u srdce. A jen to dokazuje, jak jsme na sebe všichni vzájemně napojení.

 

 
Na sociálních sítích funguje svoboda projevu, ale leckdy taky i velká neomalenost a hrubost. Jak pracuješ s upřímností a leckdy i právě tou hrubostí lidí na sítích? Dotýká se Tě někdy nějaké téma?

Každý, kdo má na sociálních sítí veřejně přístupný profil, musí počítat s tím, že se dříve nebo později setká s „kyberšikanou“ a ta může mít mnoho tváří a hodně z nich bude anonymních, což jim propůjčuje obzvlášť drtivou sílu. Upřímnost jako taková nemusí být příjemná, ale to ani není jejím smyslem. Konstruktivní kritika člověka posouvá dál, nutí ho přemýšlet a dívat se na věci i z jiných úhlů pohledu.


Sto lidí, sto chutí a člověk by si měl pořád připomínat, že není na světě člověk ten, aby zalíbil se lidem všem. Jakmile sklouzneme k tomu, že začneme mít pocit, že je třeba psát „líbivě“, ztrácíme tu úžasnou možnost psát upřímně a otevřeně, od srdce. Vždycky se najdou lidé, kteří s námi nebudou souhlasit a budou mít na věci jiný názor, je to tím, že nešli v našich botách a nemohou se dívat našima očima.

 

Já se do cizích bot obouvám dost často a tak za každým komentářem prostě vidím životní příběh toho, kdo ho psal. Sociální sítě jsou taková velká šachovnice a figurky jsou v pohybu, vždycky se najde téma, které se mě dotkne a nechám se na chvíli vtáhnout do hry. Třeba jako domácí porody. Ta mediální masáž kolem nich mě trápí zejména proto, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Momentálně se věnuješ nové stránce. Změnilo se něco od té doby co jsi začala psát na téma rodičovství? Přistupuješ k tomu teď jinak? Máš třeba jiný záměr? Určitě jsi se za tu dobu hodně naučila. Nejen o sobě, ale i o světě kolem, o lidech. Podělíš se s námi?

Ano, je to tak. Když jsem se oklepala ze ztráty mého milovaného Rodičem přirozeně, tak se přede mnou otevřely nové obzory. Moje nová stránka se jmenuje Kořeny a křídla a zatím je ještě úplně v plenkách. A je to takové neohrabané batole stojící na vratkých nožkách. Jde totiž o to, že se změnilo snad úplně všechno od té doby, co jsem před lety začala psát.

 

Našla jsem ty svoje druhé kořeny, kořeny ze strany tatínka..a ty jsou hluboko v zemi, u nás na zahradě, u mých včel, stromů, bylinek. Na psací stroj tak sedá prach a zatím necítím potřebu zase začít víc psát, protože mám ruce skoro pořád od hlíny. V současné době to vypadá tak, že Kořeny a křídla se přesouvají z toho virtuálního světa víc do toho skutečného, k setkávání u nás na zahradě v Týpí, k ozdravným rituálům a práci rukama skrz prožitek. Víš co jsem se naučila o nás lidech za těch 37 let, co jdu Životem? Že jsme boží!

 

 
Moc se mi líbí jak si zjednodušuješ život, jdeš ke kořenům, ale právě to mi přijde, že našemu životu dává křídla. Jak tenhle princip v životě uplatnuješ? Jak bys třeba popsala svůj přístup k dětem, přecijen už jsou větší, tak třeba v začátcích, ale i teď?

Můj přístup k dětem je skutečně velmi prostý a vychází z židovského učení

 

„Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“

(Talmud, Šabbat 31a)


Měla jsi nějaký výchovný styl, nějaké zásady, kterých ses jako máma držela vůči svým dětem?

Kromě výše uvedného mě ve výchově hodně ovlivnilo studium domorodých kmenů a jejich způsobu života. Z toho jsem si odnesla opravdu hodně a umožnilo mi to dopřát dětem obyčejné dětství, ve kterém je důležitější než výchova...samotný život. Výchova z něj totiž přirozeně vyplývá a vlastně se dá říct, že platí to, co říkal Anthony de Mello:

 

„Výchova by neměla být přípravou na život, nýbrž život sám.“

 

A já ze všeho nejraději prostě jen žiju a prožívám! Nedávno jsem se vracela vlakem z Prahy domů a do kupé přistoupila maminka se dvěma prckama. Tak jsme se postupně daly do řeči a když jsem vystupovala, loučila se se mnou slovy: „Ať vám děti dělají radost!“. Já jsem se otočila ve dveřích a povídám jí: „Víte, mně děti můžou klidně dělat i starost!“ a mrkla jsem na ni.

 

Protože přesně tak to vnímám. Mým cílem není honit se za nekonečnou radostí a štěstím. Já chci žít a k tomu patří i ta odvrácená strana mince. Světlo prostě neexistuje bez tmy! A když se člověk žene jen za vidinou štěstí a radosti, ochuzuje se o celou paletu emocí, které nabízí právě ta tma...takže já vlastně nevychovávám, já žiju.

Ještě mě hodně zajímá téma sebelásky. Často vlivem původní výchovy máme tendenci sebe potlačovat ve prospěch budoucích generací. Vyčítáme si své chyby, následujeme tak přesně to původní, v čem jsme vyrostly. Jak jsi to vnímala Ty na sobě? Myslím efekty původní výchovy a jak jsi se vypořádávala a vypořádáváš s životními chybami, propady, neduhy?

Ono je důležité uvědomit si, že život jako takový nemůže ztrácet čas nějakou výchovou, proto se děti všechno podstatné, co později budou potřebovat, učí nápodobou. A to je pak samozřejmě i kořen zla, když se to v nás všechno pere. Máme zažité vzorce chování, které by nám měly usnadňovat život, abychom nemuseli o všem pak složitě přemýšlet a mohli jen obyčejně žít, ale bohužel pro nás ty naše vzorce nemívaly úplně láskyplnou tvář.

 

Dnes máme možnost učit se o výchově i od jiných lidí než byli jen naši rodiče a širší rodina. Trh je zaplavený množstvím příruček a na rodiče se valí nekonečný proud rad, jak to svoje dítě vychovat. My to všechno do sebe nasajeme s vidinou, že to pak dokážeme i žít, jenomže nejde za týden změnit třicet let života a vypnout přes noc autopilota, který jede na plné obrátky. Těch rad je tolik a navíc často velmi rozporuplných, že rodič místo aby odpovědi nacházel, tak mu před očima vyvstávají jen další a další otázky a pochybnosti o sobě samém.

 

Pro člověka je přirozené následovat to, v čem vyrostl, protože to jsou jeho kořeny. A těch se nedá zbavit jen tak. Neměli bychom si představovat, že je lze nějak popřít a předstírat, že neexistují. To jsou totiž pak ty chvíle, kdy my hrajeme tu „mámu z časopisu“, urputně se řídíme návody a děti dělají přesný opak toho, co by podle návodu měly! Jako kdyby prokoukly, že je to jen určitá role, maska a nejsme to skutečně my.

 

A copak to není děsivé mít místo vlastní maminky nějakou „paní s maskou“, která předstírá, že je jiná než doopravdy je uvnitř? Děti vidí neviditelné, protože se dívají srdcem. Naciťují se do nás – jsou námi a milují nás i s těmi porhnilými kořeny a vědí, že k nám patří, že z nich vyrůstáme. A mnohem víc potřebují skutečné rodiče než herce na divadle, kteří se za každou cenu snaží o „skvělý výkon“.

Své kořeny člověk nemůže vyrvat – pak ztrácí sám sebe – i to je důvod, proč se rodiče pak motají v tom bludném kruhu ze semináře na seminář a „hledají sami sebe a pořád se nenachází“...se svými kořeny se člověk může jen a pouze smířit. A tam začíná to uzdravení, ze kterého pak vyrůstá i intuitivní poochopení toho, co potřebujeme my sami a co potřebují i naše děti.

 

Tam se rodí ta skutečná sebe-láska, která se stává fontánou živé vody pro nás samotné i pro všechny kolem nás.

Napadlo Tě ještě cokoliv v průběhu rozhovoru, co bys chtěla sdílet a máš pocit, že to v tuhle dobu má jít ven a lidé, ženy, matky to mají číst? Sem s tím.

Chci nám ženám ještě vzkázat jednu poslední věc...to, co máme číst...jsme my samy. Náš životní příběh ukrytý v hlubinách naší duše. Tam je skrytý ten zářící démant probuzené přítomnosti. Mějme odvahu ho číst takový, jaký doopravdy je. Protože přesně tak ho čtou naše děti. Čtou v nás jako v otevřené knize. A moc dobře poznají, kdy si na něco hrajeme a kdy jsme skutečně jen sami sebou se vším, co k nám patří.

 

Možná je právě teď už čas odložit alespoň na chvíli všechny ty příručky a podívat se dovnitř. A k tomu můžeme využít jeden můj oblíbený pracovní nástroj a to je psaní! Začít si psát deník je dobrý způsob jak v sobě začít číst. A když myslím deník, tak myslím opravdu každý den si sednout a napsat alespoň jednu stránku A4, rukou. Ne na počítači.

 

A také tím nemyslím psát „blog“, protože málokdy máme odvahu ukázat svou pravou tvář a na blogu se snažíme právě ukazovat jen to hezké, tu líbivou masku, kterou bychom rády byly a jak chceme aby nás viděli druzí, protože blog je marketingový nástroj a to s tím velmi úzce souvisí. Deník je silný spojenec a unese pravdu, ať už je jakákoliv. A díky němu se pak my můžeme spojit samy se sebou v rovině pochopení, kdy odpovědi přichází zevnitř, nikoliv z venku.

Mockrát Ti děkuju za Tvůj čas, rozhovor a přeju ať se daří nám všem zapouštět kořeny a vnímat svá křídla. A krásný společný život Tobě a Tvým včelkám.

Martino, i já děkuji ještě jednou za pozvání k zamyšlení nad Tvými otázkami a posílám nám do dalších cest hodně odvahy kráčet i těmi tmavými údolími, protože jen ten, kdo mrzl na dně údolí, umí ocenit Slunce na vrcholcích. A budu se těšit, že se někdy potkáme v mém Týpí smíření, abychom ty své kořeny s láskou a úctou zalily a přijaly takové, jaké jsou. Měj se...a schválně neříkám krásně a teď už je určitě jasné proč!

S láskou M.

 

 

 

Další inspirativní rozhovory:

- Příběh ženy, co se dvěma batolaty vybudovala padesátimilionovou firmu

a dva dětské domovy

- Pro změny v životě potřebuju vždycky padnout na hubu

- Hravé léčení

 

Příběh o cestě k sobě a inspirace k vlastním krokům ZDE :)

Please reload

Předprodej 199Kč + 3 dárky-2.jpg
Nejnovější příspěvky
Please reload

Rubriky
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

ANDROMEDA,

ELFKA MALÁ

Laskavá kapitolka

z knihy příběhů

pro malé i velké

ke stažení ZDE

Instagram

andromeda.png
Sledujte Play Everyday
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

EBOOK ZDARMA

Začarované mateřství 

aneb 6 prokletí, kterými si

z mateřství děláme galeje

Co stojí za naším

špatným pocitem?

Martina Chomátová
Mou vášní je hledat ve světě (a v sobě) hravost. Sdílím své příběhy
a inspiraci na cestě z poporodních depresí ke spokojenosti. Jsem autorkou ebooků Návrat k sobě - aneb jak být spokojená i po porodu, Jak rozehrát partnerství a knihy příběhů o cestách světem Andromeda, elfka malá
Zvu i ostatní na takové to zábavné a tmelící cestování po zajímavých místech Prahy díky týmové hře PraHra.
 

Můj příběh najdete tady.

Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz

Díky fíky. Mějte se a smějte se :)

 

  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Twitter Social Icon
  • YouTube Social  Icon

Instagram

Hravé a laskavé čtení

o všímavosti k sobě

i okolí

  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

© 2014 by Martina Chomatova Proudly created with Wix.com