Cykličnost v menstruaci, v projektech, ve vztahu i v ročních obdobích

Ahoj Luci, máš za sebou docela různorodé období, mateřství, pracovní nasazení s Bránou k dětem. Jsi hodně energická a máš velký nasazení. Jak zpětně vnímáš období Brány k dětem a jak se to dá srovnat s tím, jak pracuješ teď? Prijde mi, že jdeě hodně do ženské energie. Vnímáš to tak? A v čem nejvíc jsi změnila svůj způsob života a práce? Děkuji za takovou nádhernou úvodní otázku. Má práce se proměňuje společně s tím, jak se proměňuji já. Brána a práce s velkým týmem, dojíždění do jednotlivých poboček a zajišťování velkého množství skladových zásob mne vyčerpávalo. Ačkoliv mi projekt stále dával velký smysl a chtěla jsem ho dál držet pro osvětu a hlavní poslání, kterým bylo dostat alternativní způsoby péče o miminko do mainstreamu, jednou nohou jsem měla již nakročeno jinam.

Nakonec se okolnosti seběhly tak, že jsem Bránu pustila úplně a rozjela pobyty pro mámy a dcery a projekt Alchymie ženy. A už těmi samotnými tématy, které mne provází nyní, jsem více v ženskosti a jemnosti. Asi je to nejen zkušenostmi, ale i věkem, že je mi víc a víc dobře při nicnedělání, koukání do ohně, chození po přírodě a ležení na sofa. A do toho pak vyskočím a jdu zrealizovat nápad, který během toho nicnedělání přišel.

Většinu doby mám sama ze sebe pocit, že se mi můj vnitřní muž, vnitřní žena i vnitřní dítě střídají tak akorát a tudíž cítím balanc. Máš za sebou mnoho let seberozvoje. Naštěstí se teď to téma dostává do popředí a můžeme se o různých technikách a způsobech objevování sebe sama dozvědět víc. Jaký je pro Tebe nejdůležitější bod v ženském světě na cestě sebeobjevování? Na co se nejčastěji zaměřuješ a soustředíš? Rozhodně bych vyzdvihla sebelásku. Stále mne dokáže překvapit, jak je ve společnosti chápána jako takové schované sobectví. A proto se někdy používá pojem "zdravá sebeláska". To bychom rovnou mohly vždycky říkat "zdravá láska", protože co kdyby si to náhodou někdo spletl s manipulací a vydíráním. Zkrátka je to láska.

A ta nás všechny proměňuje. Ta je hybnou silou tohoto světa. Oceán, který nikomu nepatří, nedá se vlastnit, je tu pro všechny, neustále přítomný, nikdy nezmizel. My se jen před láskou zavíráme a tvoříme si hradby, ze strachu ze zranění, z bolestných zkušeností a z nedostatku odvahy cítit.

A proto právě sebeláska bývá klíčovou na cestě ke spokojenému životu.

Jak to máš teď v zimě? Je nějaký rozdíl mezi tím, jak funguje Lucka třeba přes léto, na podzim a tím jak žiješ teď přes zimu? A zároveň v minulém roce jsi byla hodně času na Bali. Zima tam není. Jaké to bylo? Nedovedu si představit, že není přírodou daný čas na zastavení, zpomalení, zaměření se dovnitř. Jsou tam ale možná jiné impulsy. Popsala bys nám víc? Na Bali jsme žili rok, takže jsme proměnlivost počasí prošly. Zajímavé bylo období, kdy padalo listí, klesly teploty a připomínalo nám to naše babí léto. Adventní čas a zima na nás i na Bali dýchla větším odpočinkem a stažením se do sebe, k rekapitulacím a plánům do budoucna. Bylo to příjemné. A teď si už užíváme klasické zimní zalezení u krbu, u svíček, s dekami, s knihami, návštěvami přátel a sledováním seriálů.

Cykličnost mám moc ráda a užívám si ji v menstruaci, v projektech, ve vztahu i v ročních obdobích. 4) Máš za sebou náročné období právě s koncem Brány k dětem, ale určitě i další významné změny a momenty. Co děláš víc a jinak, když procházíš náročným obdobím/změnami? Máš nějaké konkrétní tipy a sdílení?

Ano, bylo to několik měsíců nervů a zároveň hledání stability v sobě a každodenní praxe. Pomáhali mi nejbližší lidé. Byli tu pro mě. Nechali mě plakat, když jsem potřebovala. Nabízeli mi empatii, plné přijetí a důvěru, že to překonám. Sáhla jsem si i na to, jak hluboko v sobě umím být a kde tam nacházet klid.

V nočním tichu, kdy emoce bouřily nejvíc, jsem se vracela do svého hlubokého bodu KLIDU, který jsem do té doby ani neznala. Naprosto zřetelně jsem cítila, jak okolo mne vše bouří, rozpadá se, lítá, živelná smršť řádí a vše ničí, ale uvnitř je vše v pořádku. Bod úplného bezpečí a mého domova.

Hodně jsem se udržovala v přítomnosti.

Neutápěla jsem se v minulosti, protože ta vedla k sebelítosti. Ani jsem se nedívala do budoucna, protože to bylo nejasné. Do přítomnosti mne krásně dostávaly mé dcery. Děti tento dar mají. Žijí přítomným okamžikem a ukazují tuto cestu i nám. Tak jsem na ni naskakovala kdykoliv to jen šlo. I v té největší bouři totiž není řádění pořád. Než přijde další blesk a hrom, tak bývá chvíli jen malý deštík. A v tomto deštíku setrvat třeba u přítomného chystání svačinek je osvěžující.

Když mi přicházel strach, zastavila jsem se a zeptala se sama sebe /anebo rozebrala s někým blízkým nahlas/: „Co nejhoršího se může stát.“ Vždycky jsem musela uznat, že i ta nejhorší možnost je pořád docela fajn. Hlavně se tam ta možnost objevila, čímž zaplnila slepé místo, které nahánělo hrůzu.

"Co nejhoršího se může stát?"

A co dělávám dál při procházení obtížnějším obdobím?

• Dávám si vanu s himalájskou solí,

• chodím do sauny,

• na sezení biorezonance,

• na masáže,

• na watsu /aquahealing.

Celkově vím, že mi dělá moc dobře, když se nechám uhýčkat. Podpora pro tělo v podobě pohybu, vitamínů, zdravé stravy atd. A samozřejmě být co nejvíce v přírodě. To pomůže zaručeně vždycky.

Je skvělé, když máme průběžně budovanou podporujícíc síť a nechceme to vše zvládnout sami. A pak, když se někdy vše sesype, už víme, kde, kdy, na koho se obrátit.