Dětský svět jako dokonalá tělocvična
Ahoj Petře,
zaujala mě Tvoje práce a láska k pohybu, kterou sdílíš jednak na svých hodinách, ale i v rozhovoru s Terezou Kramerovou a rozhodla jsem se Tě vyptat na pár věcí, které mě k tématu zajímají.
Já osobně jsem celý život závodně sportovala a s přechodem na mateřskou jsem už nedokázala s pohybem pokračovat tak jako dřív. Jednak jsem neměla sílu, kapacitu a ani mi to nedávalo smysl. Nicméně s tímhle zlomem přišly do mého života pocity, který jsem do tý doby nezažila. Bylo to fakt náročný období, který posléze doktoři označili jako poporodní deprese. Od tý doby pozoruju souvislost s pohybem a vnitřní vyrovnaností a to nejen na sobě. Kolem mě je hodně lidí (zejména i žen na mateřské), kteří se nehýbou a zažívají opravdu náročné chvíle. Jak tohle téma vnímáš Ty a jaký jsou Tvoje zkušenosti? Pravděpodobně asi osobní mít nebudeš, ale třeba vypozorovaný z okolí.
Možná se budeš divit, ale zkušenosti mám. Jednak se sám hodně hýbu a když nemůžu, tak pak zažívám to samé, co popisuješ. Je možné, že nejde o “poporodní” deprese. Ono se po porodu stane hodně věcí, takže ten zásah je dost masivní (a to jak pro muže, tak pro ženu), nicméně třeba vám tělo (a hlava) jenom dává najevo, že je potřeba něco dělat jinak nebo něco změnit. Mít potomka je slušně namáhavá věc, jenom jinak, než jsme byli do té doby zvyklí. Takže do toho navíc “montovat” sport vede často k ještě většímu vyčerpání.
Jinak co se pohybu týká - jsem toho názoru, že když se hodně hýbeš, tak nebudeš mít deprese. Možná se musíš hýbat jinak, možná víc, možná méně. Možná je potřeba zařadit víc pohybu do svého života, tj. nechodit 3x týdně někam, ale začít se víc hýbat doma, na ulici, v kanceláři i ve vlaku.
Přesně jak říká moje motto :”Pohyb je život”. Přestaneš se hýbat a tím to začne končit…
Když jsem začala vědoměji vnímat svoje tělo a přestala ho “huntovat” profesionálním sportem, měla jsem pocit, že teď už musím dělat jen jógu. Ale leckdy jen to k mé pohodě doopravdy nestačilo. Co Ty doporučuješ jako zlatou střední cestu? Nebo jak vnímáš vůbec současný trendy v pohybu? Běhání, jóga, nebo nicnedělání?
Předně je fajn, když se dneska někdo alespoň nějak hýbe. Nemusí to být hned hodně, možná ani dobře, ale hlavně že se hýbe. Protože dnes nás nic nenutí, nemusíme se ani pohnout a v podstatě budeme mít co jíst a pít.
Co se jógy týká - vážím si jí a mám ji v úctě. Což ale nemohu říct o józe, která se u nás zhusta cvičí a která není nic víc, než aerobic na podložce. Původní jóga měla s tou současnou pramálo společného, jednalo se o dýchací a meditační praxe, cestu k osvobození a osvícení.
To, co dnes označuje jako jóga, asány a pozice, protahování atp. - má víc původu v švédské gymnastice a britském tělocviku, než si myslíme. Jóga není pohybová praxe a nikdy nebyla. Což nijak neubírá faktu na tom, že to někomu dělá dobře. Super.
Běhání - vynikající aktivita, jedna z našich původních a potřebných. Bohužel málokdo umí běhat a nebo jenom běhá a už nedělá nic jiného. Běhá jenom po rovině a po jednom typu povrchu. Nemění tempo. Ani jedno mu ve finále neudělá dobře.
Kluci, co často makají v posilovně by měly chodit chvilku na jógu (byť na tu gymnastiku ze Švédska) a ti, co jsou většinu času na podložce by měli zajít zvedat váhy. Oběma to prospěje.
Naše tělo by mělo umět víc věcí než jenom běhat. Nebo být jenom silnej. Ale běhat a být silnej. A pružnej. A mít postřeh. A dobrou koordinaci. Dokázat nest svoje dítě několik kilometrů a zároveň doběhnout na vlak. Umět tancovat a cítit rytmus, dokázat stát bez pohybu hodinu.
Když tohle všechno zvládnete - výborně, dobrý základ. Když ne - tak začněte. Vaše tělo i mysl vám poděkuje.
Co se nicnedělání týká - i to je občas fajn. Občas. Tohle se třeba já musím učit, já moc neumím "nicnedělání".
Na Tvých lekcích se věnuješ nejen pohybu, ale propojení těla s hlavou. Můžu to vnímat jako rozhýbání zaběhlých myšlenkových vzorců, změna v pohybu? Zvědomování si určitých činností, oblastí a témat?
No ano. Nejsme specialisti. Lidský tvor je vysoce univerzální “nástroj hromadného tvoření”, abych citoval jednoho choreografa. Jedním z mých přesvědčení je, že se víc a víc bude cvičit právě tak, jak trénujeme u nás - řešit různé hádanky, postupně objevovat a učit se víc a víc z toho, jak naše tělo pracuje. Ne nutně v jedné oblasti, ale v mnoha oblastech. Čím víc podobných hádanek vyřešíš, tím víc jsi člověkem :). A fakt, že to jsou "pohybové" hádanky, nic nemění na faktu, že to rozvíjí tělo i ducha.
Vím, že doporučuješ a pracuješ hodně se stojkou, dřepem a vyvěšením se. To celé má vliv na páteř. Sama vnímám, jak lidé bez pohybu a depresivní obzvlášť mají shrbená záda, jakoby jim život hodně naložil. Ty určitě taky vnímáš postoj těla a jeho vzhled a souvislosti s psychikou. Máš nějaký tip pro takové lidi a vůbec vysvětlil bys nám, proč kladeš takový důraz právě na tyhle tři pozice (možná máš na to článek)? Dovedu si představit, že tak jak nám stojka převrátí tělo a orgány vzhůru nohama, stane se něco podobnýho i s naším vnímáním.
Stojka, dřep a vis - jsou to tak 0.0003 % z toho, co děláme, ale budiž. Jsou to určité lidské vzorce a možnosti. Dřep je hodně komprese - člověk se celý zmenší, klouby kotníků, kyčle, páteř - všechno se zavře nebo naopak otevře tak, jak v normálním životě ne. Krevní oběh se změní, protože nohy jsou stažené jak v gumových punčochách. Je to pozice, která je pro nás velmi důležitá - ne nutně 100 dřepů, ne nutně se 100kg, ale dostat se do té pozice a dokázat vydržet je důležitá vlastnost.
Vis je opak - totální otevření, povolení a natažení. Ramena, celá páteř, nohy - to všechno je za pomoci gravitace natažené a povoluje to. Stejně jako nás gravitace dokáže za den zmenšit, tak nás dokáže i natáhnout, dekompresovat a uleví tím meziobratlovým ploténkám nebo právě ramenům. Jenom viset, bez pohybu a nějaké akce vám může hodně prospět. A stačí na dětském hřišti se svojí ratolestí nekoukat do mobilu a sedět na lavičce, ale dřepnout si nebo naopak se pověsit na prolézačky. Chcete přece svým dětem jít příkladem ne? Tak se hýbejte.