Kouzelná hůlka na splněné sny

Pokaždé, když mě život srazí na kolena, začnu se vracet sama k sobě. Bolí to čím dál míň, protože už sama od sebe naštěstí tolik neutíkám. Jde jen o malé detaily, drobné dodělávky, slabé korektury. I tak mi tohle vracení se k sobě dává smysl a moc mě baví. Jako taková součást života, který nepřestávám obdivovat. Jehož krásou se nepřestávám kochat.

co mě vytáhlo hrobníkovi z lopaty?

Cesta za mými sny. Jako fakt. Po porodu jsem se vzdálila sobě natolik, že se divím jak jsem dokázala ještě navázat spojení. Těla s duší. Bylo to na vlásku. Všechny ty lekce, které od té doby zažívám mi dávají obrovský smysl. (Tajně si doufám v život dlouhý nejmín 290 let). Ladila jsem se na jakoukoliv svou touhu po štěstí a větší spokojenosti a cílevědomě šla za nimi. Můj život se za těch necelých 5 let otočil úplně naruby. Wow.

Plnění snů, plnění života životem a spokojeností se stalo mým hobby. Myslela jsem si, že o plnění snů už všechno vím, všechno znám. Že do jakékoliv destinace dřív nebo pozdějc dorazím. Moje důvěra v sebe a v život stoupala závratnou rychlostí. Někdy se ze mě stával kaskadér. S vírou, že přeci vždycky všechno dopadne. Nejhůř na zem.

A jak můj seznam snů začal ubývat, dostala jsem těsně před cílem pěknou hordu do zad.

Těch posledních pár střípků prostě nebylo možné naplnit. Snažila jsem se zprava, zleva, ze všech světových stran. Dělala jsem všechny možné kejkle. Tohle vždycky zabralo. Jakto? Jakto sakra, že se nic neděje? Moje paní Frustrace narůstala, rostla, byla veliká. Jako celá Afrika. Seděla mi za krkem a kdykoliv jsem jí dodala pozornosti, ještě narostla. Narůstala do tak gigantických rozměrů, že jsem sotva mohla chodit po světě. Plnění snů se zdálo být jako zhoubný nádor.

Realita se neměnila. Ale já se pořád měnit chtěla. To abych dosáhla všeho toho, po čem toužím.

A pak jednoho dne, byla bolest fakt ukrutná. Mohli by mě zavřít do blázince za sebemrskačství vlastními myšlenkami (možná už se to dá nějak i měřit). Už mi nezbyla jiná možnost. Musela jsem se pustit.

Přestala jsem věnovat pozornost mým myšlenkám, upínat se ke svým touhám a jenom jsem sledovala všechno to dění. Sledovala jsem listy, jak se třepetají na větvích ve větru. Slunce, které akorát zalezlo za obzor. Děti, které si hrají a objevují nové. Broučky lezoucí po trávě. Psa oždibujícího kostičku. Sledovala jsem moje srdce jak se plní úplně novým pocitem, tlakem, září.

Pustila jsem se a začla jsem žít.

Překvapilo mě, kolik rozměrů může mít obyčejné "teďatadyování". Soustředila jsem se na vnější svět a zapomínala na ten vnitřní. A když jsem je oba spojila, prolítla jsem jak tryskáč do nové dimenze. Nebylo třeba myslet na těch pár nesplněných snů. Protože v té nové snové realitě zkrátka přestaly dávat smysl. Vnímala jsem každou vlnku s údivem a s otevřenou pusou a pociťovala vděčnost i za to nevděčný, co nám život do cesty posílá. Za nepříjemné emoce, hrubá slova, zamračený počasí, slabý chvilky. Taková vděčnost, že to můžu prožít. To znamená, že ještě žiju.

Tak tohle je má kouzelná hůlka. Tohle je můj objev, který v posledních týdnech převrátil moje světy naruby. Chodím s otevřenou hubou a říkám si: "jenom tohle jsem musela udělat? Přijmout a pustit se?"