Mám nevychované děti. Co z nich proboha bude?

Často mě tato myšlenka napadala. Měla jsem strach, co z mých dětí bude. Z vlastní zkušenosti a praxe jsem neměla nikde nakoukáno, co se stane, když se snažíme s dětmi jednat s respektem, být jim partnery. Znala jsem klasickou výchovu, kterou jsem prošla a která mi nedávala smysl, byť jsem ji za dobu 8 let rodičovství přestala odsuzovat.

Když se ale mé děti chovaly nepříjemně (rozuměj - vztekaly se, hádaly, fňukaly, ubližovaly si), občas na mě padla vina a strach.

Co z nich proboha bude? Je toto dobrá cesta? Neudělala jsem chybu?

Nejistota byla samozřejmě vždy stupňovaná mírou únavy a leckdy i tlaku a hodnocení okolí. Snažila jsem se nepodlehnout. Bylo pro mě důležité vracet se k záměrům a cílům, které jsem si na začátku mateřství stanovila. Některé záměry jsem občas porušila a mohla si tak zažít situaci i z druhé strany, nejen z pozice dítěte, a tím přišlo velké pochopení. I tak jsem v takovém způsobu chování a v takovém vztahu zůstávat nechtěla.

Myslím, že v tuto chvíli se posílila jen má nedůvěra v sebe, ve svá rozhodnutí a síla postavit se za sebe. Únava posilovala frustraci. Spíš než cokoliv jiného bylo pro mě důležité si posvítit na své potřeby, nasytit jakýkoliv deficit (spánku, času pro sebe, relaxace, času s manželem), a pak se zaměřit na nadhled a navrácení se k záměrům.

Mým záměrem v počátcích mateřství bylo a je být s dětmi na stejné úrovni.

Nebýt nadřazená. Tím, že mám větší tělo a mám na tomto světě víc zkušeností, nejsem víc člověkem. Nemám právo se nad ně povyšovat. I když samozřejmě pro ego je to velmi sytící, že se konečně můžu v hierarchii postavit nad někoho, rozhodla jsem se této potřebě nedávat takovou váhu.

Ty nejkrásnější chvíle v našem životě jsem prožila tehdy, kdy jsem vnímala rovnocennost. Kdy spíš než malý a velký jsme byli jako kamarádi. Koneckonců i já se učím. Každý den je nový. Zažíváme neustále nové a nové situace. Děti mám teď tři a nikdy jsem takovou konstalaci předtím nezažila. I děti se neustále učí.

A tak se učíme spolu. To konkrétně - učit se a objevovat svět spolu - byl důvod, proč jsem děti ve svém životě chtěla mít. Učit se spolu a jeden od druhého. A není to vždy jednoduché přijmout i lekce z druhé strany. Být opravdová, nelhat sobě i dětem do kapsy. Připustit své chyby (ty, které jsem se celé dětství učila skrývat a vyhýbat se jim).

Ale sama nejsem na výchovu a psychologii v rodině odborník. A tak jsem moc ráda, že jsou kolem nás inspirace živě i online, kde můžeme načerpat nové náhledy a inspiraci do každodenních situací. Jednou z těch, které opravdu moc ráda doporučuji, je online kurz od bandičky z Dovychovat, který se jmenuje “Jak vychovat holčičku, jak vychovat chlapečka.”