Máš nádherný život. Už teď

Když končila zima, těšila jsem se na léto. Cokoliv jiného zavánělo pěknou nudou. V létě jsem cestovala vždy na 3 měsíce do zahraničí a v zimě si užívala na cestách a závodech ve snowboardcrossu. Na podzim slavím narozeniny a jaro celkem nemělo co nabídnout.

Bavilo mě zažívat různé nové, adrenalinové a dobrodružné zážitky.

Procházka mezi medvědy, jízda v trati s dalšími závodníky, psí spřežení, výlet do Grand Canyonu, cestování s kamarády, jízda limuzínou po Manhattanu...sbírat zážitky bylo mé životní hobby. Pokaždé, když jsem přijela domů, do šedi a nudy velkoměsta a povinností, zažívala jsem pocity smutku a frustrace. Konec zábavy. A teď zas jen čekání. Jediné, co mi dělávalo radost, bylo těšení se na něco dalšího. Další zážitek, další důvod zažívat radost a život na plný kule. A mezi těmi zážitky, které zvedaly adrenalin v těle jsem zažívala pocity jako po rozchodu.

Prázdnota, smutek, nechuť na cokoliv, doslova nechutenství, pocity, že vše končí, že jsem na to sama.

Tento týden jsem po dlouhé době zažila něco podobného. Jsem už 3 týdny s dětmi sama na horách a o víkendu se celá chata naplnila lidmi. Jako bujarý extrovert jsem byla ve svém živlu. Dělali jsme s přáteli výlety, chodili na dobrá jídla, venku hafo sněhu, azuro. Stavěli jsme s dětmi tobogány, bunkry. Jezdila jsem v prašanu na snowboardu, vzpomínala na dobu závodního snowboardingu, vozila děti, aby poznaly můj svět a nahlédly do mé minulosti.

Víkend končí a s ním i bujaré zážitky. Chalupa se vyprázdnila a v ní opět jen já, dvě děti, pes a strašidelné ticho.

Děti začínají natahovat a já se držím, abych nezačla s nimi. Co to safra je za pocity? Zkoumám v sobě, ladím se na malou Marti, protože je mi jasný, že mi ukazuje nějaké minulé zážitky. Velká Marti přeci ví, že jen odjeli domů a za pár dní se zase uvidíme.

Uvnitř se objevují obrazy. Sedím na táboře v podsadovém stanu, schoulená do spacáku. Je druhý den a já mám před sebou ještě 3 týdny, než uvidím mamku a tátu. Je mi smutno. A nevím, jak ten svíravý pocit v žaludku zahnat.

Další obraz. Sedím doma na posteli a pláču už několik hodin. Ten kluk, do kterého jsem se tak bláznivě zamilovala, co bydlí v jiném městě a chodí s jinou holkou, je navždycky pryč. Lyžák skončil a já zůstala sama. Se svými slzami, který nikdo nechápe a každý by je rád zmizíkoval.

V dalším obraze sedím na židličce ve školce a za mamkou se zaklaply dveře. Je mi smutno, jsem v novém prostředí a kolem spoustu cizích dětí a dvě ženy. Pijeme divný čaje, musíme dojídat jídlo, z kterýho se mi dělá zle, a nejvíc mě štve škraloup na hladině bílé kávy.

Na tyhle pocity a obrazy se nabalují další a další. Vracím se z New Yorku a mám pocit, že můj život končí. Život v pitomé Praze nikdy nemůže být jako ten na Manhattanu. Nikdo se na mě nebude usmívat ve stánku s ovocem, nikdo si se mnou nebude jen tak povídat v metru, nikde nebudu na každým kroku cejtit, že moje sny se naplní.

A pak přijde ten nejtemnější obraz. Ponořím se do jeho hloubky a cítím Martinu, která se čerstvě stala mámou. Má pocit, že ten její život už nikdy nebude jako dřív. Že už bude vždycky otrokem jedné nebo více bytostí, které se musí naučit milovat. Jsou to malí cizinci, kteří se jednoho dne přiřítili do jejího života, a každý od ní teď očekává, že je bude neskonale milovat. Hledá tuhle lásku v celym svym 29letým těle a nikde ji nenachází. Jen v srdci cejtí bolest, prázdnotu, smutek. Nechutenství v žaludku a nechuť cokoliv dělat.

Celý její život teď bude jen čekáním na to, až budou děti velké a nebudou ji potřebovat.

Tadle myšlenka jí podlamuje nohy a z očí jí tryskají další a další slzy. To jako fakt? Takhle už dál bude vypadat ten můj život? Dlouholeté čekání na to jednou, až si zas budu moct plnit sny, až zas budu zažívat radost ze života?

Ne, má milá. Nebude. Mateřství Tě naučí, že každý den, každá vteřina má v sobě nějaké poklady. Že můžeš zažívat radost, na každém kroku. Setři mlhu s brýlí a rozhlédni se kolem. Mateřství Tě taky naučí, že není třeba čekat na až někdy, protože by ses taky nemusela dočkat nikdy. Mateřství Tě taky naučí, že život a jeho kvalita se něměří podle množství adrenalinových zážitků, úchvatných fotek na Facebooku ze všech cool destinací, na kterých se každý pozemšťan má vyfotit.

Mateřství Tě naučí, že život je od toho, aby se žil. Teď. Ne v mlze minulosti, ani v oparu budoucnosti.

Mateřství Tě naučí, že je spousta způsobů, jakými můžeš sytit svou spokojenost. Že ten nejdůležitější člověk, kterého potřebuješ, jsi Ty sama. A nikdy od sebe neodejdeš. Nikdy se nenecháš napospas smutkům a pocitům prázdnoty. A když už budou ty pocity v těle neúnosné, když Ti smutek vyplaví záplavy slz po tváři, vždycky máš po ruce ukulele. Škoda, žes ho neměla tehdy na té malé židličce u bílé kávy, na posteli podsadového stanu, nebo po návratu ze skvělých cest.

Máš krásný život. Každý den. A nemusíš čekat zase na víkend, abys to začala vnímat. Užívej hravosti, jako kdyby každý den byla sobota.