Příběh ženy, co se dvěma batolaty vybudovala padesátimilionovou firmu a dva dětské domovy

Krásný den Mysho, 

 

nedávno jsem s Vámi viděla skvělý rozhovor. To co jste sdílela bych ráda, aby si přečetlo víc žen, protože to byla fakt úžasná inspirace. Takže jdeme na to. Představila byste se trochu pro ty co Vás ještě neznají? 

 

Díky, jsem ráda, že se rozhovor líbil. Teď se do toho trochu dávám: povídat o sobě, respektive svém životě, co mě vesmír naučil a tak. Píšu knížku. Pracovní název je „Jeden neúspěch za druhým: Příběh ženy, co se dvěma batolaty vybudovala padesátimilionovou firmu a dva dětské domovy“. Chtěla bych inspirovat, ukázat, že (skoro) všechno jde, když se chce – hlavně třeba i maminkám, které děti berou jako omezení. Takové vnímání rodičovství se mi zdá škodlivé pak i pro děti. Nebrání nám děti, ale naše vlastní omezení v hlavě. A hlavně chci ukázat, že selháváme všichni, i my, co jsme v očích společnosti „úspěšní“.

 

Problémy a pády má prostě každý :).

 

 

Koukám, že tím jsem se vlastně i trochu představila. Vedu firmičku Thao, co dováží módu z Nepálu. Spoustu toho teď i navrhuji přímo sama. Zaměstnanců nemáme až tak moc, ale minulý rok byl obrat skoro 60 milionů Kč, takže ani ne nic, co by nestálo za řeč. Ze zisku živím v Nepálu chudé děti, co nemají rodinu, která by se o ně pořádně starala. Teď je jich v našich dvou domovech sedmdesát. Mám dvě vlastní děti: syny Thea (6 let) a Lea (2,5 roku). Třetí dítě čekám, je to pár týdnů, tak to ještě nevím, jestli bude další chlap do gangu, nebo pro změnu holčička. 

 

Když se Vám narodilo první dítě, přestala jste na nějakou dobu fungovat. Můj příběh mateřství začal poporodní depresí. Nevím, jestli jste si sáhla na podobný dno, ale určitě to taky nebylo zadarmo. Posdílela byste nám, jak to vypadalo u vás? Co jste prožívala? 

 

Nemyslím, že to byla úplně deprese. Té jsem si pak užila ve druhém těhotenství, když jsme se sáhodlouze rozcházeli s tehdejším partnerem. Ale rozhodně to bylo rozčarování, totální pocit zklamání a selhání. Představovala jsem si, že budu Thea milovat od první vteřiny, co se objeví na světě. Mamka to tak vždy popisovala: porod brnkačka a děti jako smysl života. Já měla hloupý porod, odstartovaný zbytečným vyvoláváním v termínu, dál klasika: umělý oxytocin, epidurál, málem to skončilo akutním císařským řezem.

 

Dnes vnímám ty souvislosti a ve stavu, v jakém jsem tenkrát byla, bych ještě ani nejela do nemocnice. Pokud bych si měla dnes vybrat, jestli rodit doma, nebo v té samé porodnici, zůstala bych doma. Jenže napoprvé člověk vůbec neví, do čeho jde, bojí se. Já navíc z těch pohádek od mamky měla pocit, že „porod nebolí“, takže už u počátečních častých kontrakcí jsem myslela, že je třeba Theo napůl na světě :). No, nebyl.

 

Odcházela jsem s pocitem, že jsem naprosto k ničemu.

 

Poslouchala jsem slepě doktory, trvalo to asi 24 hodin a odcházela jsem (teda odjížděla na vozíku) s pocitem, že jsem naprosto k ničemu, jako člověk, jako žena, že aniž by ze mě to dítě někdo vytáhl, neumím ani porodit. Pamatuju, jak mi tehdejší přítel dával Thea těsně po porodu do náruče, a já absolutně neměla sílu. Chtěla jsem se jen najíst a spát, ať jdou proboha pryč, ať mě nechají být. To mé sebedůvěře jako matce nepřidalo.

 

Ani pobyt na šestinedělí, kde Theo musel spát v jakémsi plastovém vozíku u postele a sestry nám vlastní děti nedovolily nosit v náručí. Pamatuju si, jak strašně vynervovaná jsem byla u prvního přebalování a jak jsem se takřka rozbrečela bezmocí, když jsem měla převézt několikadenního Thea v kočárku přes obrubník. Já prostě nevěděla jak! Přece s ním nemůžu drncat, vždyť ho zabiju!

 

A to jsem byla holka, co začala bez rodičů cestovat do Afriky v osmnácti a ve dvaadvaceti jsem po nocích v Dillí sama naháněla rikši (takové tamní taxíky). Bylo to absurdní, ale mateřství v čerstvých čtyřiadvaceti mě totálně semlelo. Nicméně jsem přesvědčená, že to nebylo věkem. Bylo to tím, co za absurdní přesvědčení jsem si nosila v hlavě. 

 

Jaké byly ty první kroky, které Vás z toho nepříjemného období dostaly? Co bylo asi tím nejdůležitějším? 

 

Já ani nevím. Taková totální krize (rozumějte „probrečené dny i noci“) přešla po pár dnech, asi jak jsem si začala trochu věřit, že když zvládnu dítě nakojit i bez neustálého vážení a asistence nemocničních sester, možná přece jenom můžu být máma. Poprvé se Theo usmál na dětskou doktorku, ne na mě. Já se mu ani nedivím, však já měla pocit, že se s ním nemůžu ani pomuchlat, dát mu pusu – že to je nepatřičné.

 

Já tu jsem přece od toho, abych se o něj starala, ne si s ním hrála jako s panenkou!

 

Je to neuvěřitelné, co výchova zaseje do našich hlav, a teď nemyslím jen tu rodinnou, ale celkově vliv okolí, společnosti. Jaké představy si uděláme ve vlastní hlavě o životě, a jak nás ty představy ovlivní natolik, že je pak žijeme. Velkou oporou mi byl tehdejší přítel, Theův táta. Pomáhal, měl pochopení a nechal mě být. Byla jsem ráda, že je dítě čisté a najezené, na nějaký úklid nebo vaření mi fakt nezbývala mentální kapacita.

 

Po pár měsících už by snad i byla, ale to už jsem si uvědomovala, že takhle to rozhodně nechci. Že nechci být doma, nevyužívat svůj potenciál, celé dny pečovat o domácnost. Už tehdy jsem měla neziskovku, dnešní Thao, z.s. Táhlo mě to zpátky do Nepálu, pomáhat tamním dětem, dělat něco „velkého“. Kamenujte mě, ale dodnes nevnímám, že smyslem života je zplodit a vychovat vlastní děti, kor v dnešním světě, kde je těch opuštěných a hladových, které už jsou narozené a potřebují pomoc, až až. Možná jsem trochu pokrytec, že chci velkou rodinu, z poloviny sice adoptovanou, ale přece jen sama už budu mít třetí :).

 

Jsem skvělá máma se vším všudy. 

 

Totální uvědomění pak přišlo s narozením mladšího syna. Rodila jsem v Hořovicích, taková malá porodnice za Prahou, úžasný personál. Dojela jsem tam a Leo byl za necelou hodinku venku. Nestihli mi píchnout nic, i když jsem žadonila :). Prožila jsem si normální porod, hormony zapůsobily a já Lea milovala opravdu od první vteřiny života.

 

Vedle seděl Leův táta – už tehdy bývalý partner, psal si zprávy s jinou ženou. Ale já byla v tu chvíli nejšťastnější na světě. Hned jsem kojila, s Leem jsme se na sebe usmívali hned. Tehdy jsem se s rolí matky absolutně ztotožnila a i když už předtím jsem si připadala pro Thea jako dobrá máma, co se výchovy týče, teď jsem prostě cítila, že to tak je, že jsem skvělá máma se vším všudy. Tak nějak přirozeně.

 

 

Začala jste relativně brzy s malým dítětem podnikat a to ve velkém. Co tohle rozhodnutí přineslo a jaká témata jste si v sobě musela urovnat? 

 

Theovi bylo asi pět měsíců, když jsem tuším na čtyři týdny odjela do Nepálu pro první várku zboží. Vlastně ani nevím, proč jsem tehdy už nekojila. Přítel a mamka mě podpořili, bylo prostě jasné, že jako ta „typická česká máma“ dál nemůžu žít, byla jsem v tom tak nespokojená, že to mělo negativní vliv na všechny.

 

Tehdy jsem ale skočila do druhého extrému, protože jsem absolutně nevěřila, že by nějak šlo mateřství a práci kombinovat. Nesla jsem si přesvědčení, že si musím vybrat: jedno nebo druhé. A protože doma s miminem jsem byla nešťastná, vybrala jsem si druhé. S upřímným vědomím, že to dělám pro pomoc nepálským dětem, což trochu otupilo špatné svědomí vůči Theovi. První půlrok podnikání jsem prakticky nebyla doma.

 

Když byl Theovi asi rok, zlomilo se to, partner mě přestal milovat. Na několikátý pokus jsme se rozešli (i když později jsme ještě omylem počali toho Lea :)). Já se s Theem odstěhovala do bytu pár minut od bývalého přítele, aby nás syn měl pořád oba. A teprve tehdy se to konečně nějak srovnalo, rovnováha mezi Thaem a Theem :).

 

Později jsem velmi dlouho chodila na koučing k Lucii Königové. Pamatuji si jedno z přesvědčení, co jsem mívala: „Nepál mi vezme osobní život.“ Tehdy jsem si v hlavě měnila tento vzorec tím, že jsem si představovala, že „Nepál je součástí mého osobního života.“ Dnes mám za manžela Nepálce, se kterým se staráme o tamější dětské domovy, a Theo i Leo to tam milují. Dlouhé lety zvládají v pohodě, rozhodně jim to za to stojí!

 

Hodně cestujete, manžel je cizinec, musíte se věnovat i práci. Jak to všechno ovlivňuje rodinu a jaká jste musela udělat opatření, aby v tom bylo všem dobře? 

 

No určitě žijeme v mnoha ohledech jinak, než asi „klasické“ české rodiny. Už třeba že doma mluvíme krom češtiny také anglicky a hindsky. Rozhodně to ale nevnímám, že bychom dělali nějaká „opatření“, prostě to tak nějak plyne. Děti nemají večerku, usnou, kdy se jim chce a podle plánu ten den. Je to přesto pravidelně kolem deváté a fungujeme prakticky bez budíku. Jednou se usíná v Praze v bytě, podruhé v nepálském dětském domově, potřetí v hotelu a občas v luxusní restauraci nebo na karimatce v poušti.

 

 

Neříkám dětem, že „tohle se rodičům neříká“ – přece buď se to říká, anebo ne. Rodič není žádná zvláštní kategorie, je to člověk jako každý jiný. Pokud děti vnímám jako parťáky a chci, aby z nich vyrostli mí přátelé, musím se k nim jako k parťákům chovat. Což ovšem neznamená, že Thea někdy se smíchem neproplesknu… a on mi to třeba vrátí. Rozhodně ale vnímám mantinely, celé je to o domluvě!

 

Nenechat děti růst jako dříví v lese, ani se je nesnažit formovat příkazy, zákazy… ale ani třeba pochvalami, manipulací.

 

Dlouho jsme měli chůvy, teď děti chodí do školy a školky a dost je s nimi manžel. Jak se narodí nejmenší, určitě zas chůvu najdeme. Rozhodně si nemyslím, že to okrádá děti o rodiče, spíš naopak. Rodiče pak mají kapacitu nabít se i jinak a jinde, a k dětem přichází plní energie. Ostatně podle mě to tak zamýšlela i příroda. U nás to tak bylo před stovkami let, v Nepálu na vesnicích dodnes: dítě jde z náruče do náruče, od babičky k tetičce a sourozencům.

 

Model uhoněné matky, co má na povel všechno a dítě nikoho jiného pořádně nezná, se mi zdá dost umělý, vykonstruovaný „moderní civilizací“. Třeba ty separační úzkosti, zástupné předměty, období vzdoru… věci, o kterých se píše v každé psychologické knížce, jakože jsou normální. Já je od svých dětí neznám.  

 

 

Podělila byste se s námi o takové největší výzvy mateřství na cestách a taky rovnováhy mezi vším tím co děláte? Myslím jak dát dohromady rodičovství, práci a ještě u toho nezapomínat na sebe? 

 

Na sebe zapomínat já neumím, od puberty jsem závislá na samotě. Čtu, chodím sama na jídlo, na čaj, do kina. Píšu a pracuji sama. Manžel to má přesně opačně, ten by s námi mohl být 24 hodin denně. Beze srandy. Naštěstí za skoro čtyři roky, co se známe, už dokázal pochopit, jak to mám já, a tak se skvěle doplňujeme. Mně vyhovuje se zavřít doma u počítače, nebo si jít psát deník do parku, zatímco on rád vezme děti do bazénu, za kamarády a tak. Spokojení jsme pak všichni.

 

A co se týče rovnováhy mezi prací a rodinou? Já nikdy nepochopila to „work-life balance“, jako kdyby práce nebyla život? Za léta jsem pochopila, že zásadní je čas. Musí se prostě dát obojímu, podle toho, jak to člověk cítí. Nedá se to ošulit, třeba na děti myslet, dávat jim drahé dárky, ale nebýt s nimi, to pak ten vztah nemůže fungovat.

 

Pokud se v práci soustředím na těch 20 %, co přinese 80 % výsledků,

a dětem 100 % naslouchám, čas jako by se množil!

 

Stejně tak ale v práci: můžete zvedat telefony ze zábavního parku, snažit se psát v cukrárně, zatímco děti odbíhají do dětského koutku… ale výsledek bude stát za prd. Snahou dělat jedno i druhé zároveň šulíme obojí. Dobré je, že toho času, když je kvalitní, není třeba až tak moc. To jsem si tak nějak sama pro sebe objevila. Pokud se v práci soustředím na těch 20 %, co přinese 80 % výsledků, a dětem 100 % naslouchám, ten čas jako by se množil! A co teprve když člověk dokáže omezit prokrastinaci typu televize a facebook!

 

Ještě jedna věc. Prosím, když se děti ptají, proč jdeme do práce, neříkejme jim, „protože potřebujeme korunky“. Pokud to tak máme, je na nás to změnit, uvědomit si, že dobrovolně promarňujeme minimálně třetinu života. To bychom se měli stydět přiznat nahlas, natož to vsugerovávat vlastním dětem jako zcela normální věc! Já třeba říkám, že mě to baví. „Jako ty nechceš být pořád se mnou, ale někdy taky chceš na kung-fu nebo na hřiště za kamarády, tak já chci pracovat.“

 

Vím, že už jste určitě ušla obrovský kus cesty, hodně jste se naučila, radit se nemá, přítomnost je v pořádku tak jak je. I tak se zeptám. Je něco, co byste si sdělila do minulosti? Co byste řekla té mámě na začátku, té ženě, která neví, tápe, lape po dechu leckdy? 

 

Asi jen ať se nebojí, že to bude dobré… Když si promítám svůj život, říkám si to někdy dnes. Představuji si Myshu z budoucnosti, jak mi teď říká: „Neboj, to je zas jenom nějaká fáze, ono to zas bude dobrý.“ 

 

Zajímalo by mě, jak vnímáte a přistupujete ke svým mateřských chybám, přešlapům. K nepříjemným chvilkám, které se čas od času do našeho života přiřítí. Máte na to nějaký způsob vnitřní práce? Nebo něco, co vám vždy pomůže, když je ouvej? 

 

Na to jsem vlastně odpověděla v předchozí otázce. Poslední dobou cítím, že se mám víc ráda, více si důvěřuji, jsem na sebe hrdá. Když mi nejde jedno, tak si uvědomím, že druhé mi ale jde úplně hladce. A suma sumárum, že jsem dobrý člověk. Možná to až trochu přeháním, v některých oblastech ten rozvoj pak poněkud zahnívá :).

 

Co se týče nejen dětí, ale i práce, partnerství, života, vesmíru a vůbec :) Jsem velký fanda selského rozumu. Neúspěchy, propady, selhání, chyby… to všechno je naprosto normální, tím spíš, pokud na sobě člověk pracuje a opouští své komfortní zóny. Jsou to zkušenosti, které si prožíváme, abychom se posunuli dál.

 

Jasně, že se to lehce řekne, hůř se podle toho chová, a úplně nejhůř se podle toho vždycky cítí. Samozřejmě, že někdy křičím, prodělávám peníze, vyjíždím na zaměstnance i úřednice, brečím před dětmi, přejídám se. Nejsem Buddha. Čím dál tím víc si ale uvědomuju, že je to normální. Že je to nějaká cesta, zkušenost. A že ten selský rozum, když ho dokážu zapojit a oprostit se od emocí, aspoň na chvilku, mi poradí, co dál. 

 

 

Na čem teď momentálně pracujete a co Vás osobně nejvíc těší a naplňuje? 

 

Teď momentálně pracuji hlavně na tom třetím dítěti :). První trimestry jsou pro mě děs, jsem vyčerpaná, je mi zle, nezáleží mi na ničem. Technicky vzato plánuji knihu, spouštím vlastní web, Thao rozšiřujeme do dalších evropských zemí (zatím jede Německo, Slovensko a trochu Rakousko) a v Nepálu koketujeme s myšlenkou vybudovat „Thao vesnici“ pro děti někde mimo hlavní město Káthmándú. Už se nemůžu dočkat, až se ty hormony za pár týdnů zas stabilizují a já popadnu nový dech!

 

Mockrát děkuju za Váš čas a inspiraci a přeju ať se dál daří a je pohoda. 

 

 

Další články na podobné téma najdete zde:

 

- Stáňa Mrázková a její životní proměny

- Míša Měřinská a její cesta za splněným snem

- Martina Mikolášová a projekt Šťastná máma

Please reload

Předprodej 199Kč + 3 dárky-2.jpg
Nejnovější příspěvky
Please reload

Rubriky
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

ANDROMEDA,

ELFKA MALÁ

Laskavá kapitolka

z knihy příběhů

pro malé i velké

ke stažení ZDE

Instagram

andromeda.png
Sledujte Play Everyday
  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

EBOOK ZDARMA

Začarované mateřství 

aneb 6 prokletí, kterými si

z mateřství děláme galeje

Co stojí za naším

špatným pocitem?

Martina Chomátová
Mou vášní je hledat ve světě (a v sobě) hravost. Sdílím své příběhy
a inspiraci na cestě z poporodních depresí ke spokojenosti. Jsem autorkou ebooků Návrat k sobě - aneb jak být spokojená i po porodu, Jak rozehrát partnerství a knihy příběhů o cestách světem Andromeda, elfka malá
Zvu i ostatní na takové to zábavné a tmelící cestování po zajímavých místech Prahy díky týmové hře PraHra.
 

Můj příběh najdete tady.

Svoje dotazy, připomínky, tipy či referenci mi můžete poslat na info@playeveryday.cz

Díky fíky. Mějte se a smějte se :)

 

  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Twitter Social Icon
  • YouTube Social  Icon

Instagram

Hravé a laskavé čtení

o všímavosti k sobě

i okolí

  • Wix Facebook page
  • Instagram App Icon
  • YouTube Social  Icon
  • Twitter Social Icon
  • Blogger App Icon

© 2014 by Martina Chomatova Proudly created with Wix.com