Příběh ženy, co se dvěma batolaty vybudovala padesátimilionovou firmu a dva dětské domovy

Krásný den Mysho,

nedávno jsem s Vámi viděla skvělý rozhovor. To co jste sdílela bych ráda, aby si přečetlo víc žen, protože to byla fakt úžasná inspirace. Takže jdeme na to. Představila byste se trochu pro ty co Vás ještě neznají?

Díky, jsem ráda, že se rozhovor líbil. Teď se do toho trochu dávám: povídat o sobě, respektive svém životě, co mě vesmír naučil a tak. Píšu knížku. Pracovní název je „Jeden neúspěch za druhým: Příběh ženy, co se dvěma batolaty vybudovala padesátimilionovou firmu a dva dětské domovy“. Chtěla bych inspirovat, ukázat, že (skoro) všechno jde, když se chce – hlavně třeba i maminkám, které děti berou jako omezení. Takové vnímání rodičovství se mi zdá škodlivé pak i pro děti. Nebrání nám děti, ale naše vlastní omezení v hlavě. A hlavně chci ukázat, že selháváme všichni, i my, co jsme v očích společnosti „úspěšní“.

Problémy a pády má prostě každý :).

Koukám, že tím jsem se vlastně i trochu představila. Vedu firmičku Thao, co dováží módu z Nepálu. Spoustu toho teď i navrhuji přímo sama. Zaměstnanců nemáme až tak moc, ale minulý rok byl obrat skoro 60 milionů Kč, takže ani ne nic, co by nestálo za řeč. Ze zisku živím v Nepálu chudé děti, co nemají rodinu, která by se o ně pořádně starala. Teď je jich v našich dvou domovech sedmdesát. Mám dvě vlastní děti: syny Thea (6 let) a Lea (2,5 roku). Třetí dítě čekám, je to pár týdnů, tak to ještě nevím, jestli bude další chlap do gangu, nebo pro změnu holčička.

Když se Vám narodilo první dítě, přestala jste na nějakou dobu fungovat. Můj příběh mateřství začal poporodní depresí. Nevím, jestli jste si sáhla na podobný dno, ale určitě to taky nebylo zadarmo. Posdílela byste nám, jak to vypadalo u vás? Co jste prožívala?

Nemyslím, že to byla úplně deprese. Té jsem si pak užila ve druhém těhotenství, když jsme se sáhodlouze rozcházeli s tehdejším partnerem. Ale rozhodně to bylo rozčarování, totální pocit zklamání a selhání. Představovala jsem si, že budu Thea milovat od první vteřiny, co se objeví na světě. Mamka to tak vždy popisovala: porod brnkačka a děti jako smysl života. Já měla hloupý porod, odstartovaný zbytečným vyvoláváním v termínu, dál klasika: umělý oxytocin, epidurál, málem to skončilo akutním císařským řezem.

Dnes vnímám ty souvislosti a ve stavu, v jakém jsem tenkrát byla, bych ještě ani nejela do nemocnice. Pokud bych si měla dnes vybrat, jestli rodit doma, nebo v té samé porodnici, zůstala bych doma. Jenže napoprvé člověk vůbec neví, do čeho jde, bojí se. Já navíc z těch pohádek od mamky měla pocit, že „porod nebolí“, takže už u počátečních častých kontrakcí jsem myslela, že je třeba Theo napůl na světě :). No, nebyl.

Odcházela jsem s pocitem, že jsem naprosto k ničemu.

Poslouchala jsem slepě doktory, trvalo to asi 24 hodin a odcházela jsem (teda odjížděla na vozíku) s pocitem, že jsem naprosto k ničemu, jako člověk, jako žena, že aniž by ze mě to dítě někdo vytáhl, neumím ani porodit. Pamatuju, jak mi tehdejší přítel dával Thea těsně po porodu do náruče, a já absolutně neměla sílu. Chtěla jsem se jen najíst a spát, ať jdou proboha pryč, ať mě nechají být. To mé sebedůvěře jako matce nepřidalo.

Ani pobyt na šestinedělí, kde Theo musel spát v jakémsi plastovém vozíku u postele a sestry nám vlastní děti nedovolily nosit v náručí. Pamatuju si, jak strašně vynervovaná jsem byla u prvního přebalování a jak jsem se takřka rozbrečela bezmocí, když jsem měla převézt několikadenního Thea v kočárku přes obrubník. Já prostě nevěděla jak! Přece s ním nemůžu drncat, vždyť ho zabiju!