Milovat své kořeny, roztáhnout křídla
Ahoj Míšo, psala jsi FB stránku zvanou Rodičem přirozeně, která byla hodně sledovaná a úspěšná. Mnohým ženám a věřím, že nejen jim jsi pomáhala uchopovat a zvědomit témata ženství, porodů, rodičovství. Kam se stránka poděla a na čem teď pracuješ? Určitě si svoje zážitky a proud života nenecháváš jen pro sebe.
Ahoj! Děkuji za milé pozvání k rozhovoru. Ano, ano Rodičem přirozeně jsem psala od roku 2008 a za tu dobu si samozřejmě získalo řadu příznivců, ale stejně tak i těch, kterým dělalo těžkou hlavu. Po mém návratu z Amazonie v roce 2013 jsem se ve psaní začala víc věnovat tématům, která v lidech velmi rezonovala a dokázala vzbuzovat silné emoce a doslova otevírat třináctou komnatu. A to se Rodičem přirozeně stalo osudným, ne nadarmo se říká, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne.
Opakované nahlašování „nevhodného obsahu“ a s tím spojené blokování mého profilu, pak loni před Vánoci vyvrcholilo jeho trvalým smazáním. A protože jsem byla jediný administrátor stránky, po Rodičem přirozeně se tak slehla virtuální zem. Určitě by bývalo snazší později navázat se známým jménem, ale já jsem to brala jako určité nakopnutí vydat se jinudy. A tak vznikla stránka Kořeny a křídla.
Prozradila bys mi jaký záměr jsi měla, když jsi psala Rodičem přirozeně? Co jsi chtěla předávat, jaké poselství, nebo jak jsi k tomu celému přistupovala?
Rodičem přirozeně byl můj vitruální deníček, do kterého měl možnost nahlížet každý, kdo si na stránku našel cestu. Nemůžu říct, že bych ke psaní přistupovala s nějakým jasně daným záměrem. Na úplném začátku jsem se hlubším tématům nevěnovala skoro vůbec, to přišlo až časem, kdy jsem začala vnímat, že moje psaní má svoje určité terapeutické kvality a lidem skutečně pomáhá uchopit to, co sami nedokázali pojmenovat a jen matně to tušili kdesi v hlubinách své vlastní duše. Poselství pak vyplanulo tak nějak samo od sebe...přirozeně, jak jinak. Mnoho žen, maminek teď zažívá problémy s přijetím mateřství, s vlastní rolí ženy. Já jsem jednou z nich, proto se tak věnuju tomu tématu. Je mi jasný, že nejsem zdaleka sama, kdo si procházel takovými nepříjemnými pocity. Co si o tomto tématu myslíš? Je něco co bys ze své zkušenosti ženám, matkám poradila?
Nám by hodně pomohlo uvědomit si, že do mateřství vrůstáme v podstatě už od dětství a bez nadsázky se dá říci, že dokonce už v průběhu nitroděložního vývoje. Učíme se vzorce, které později budou tvořit rámec toho, jak budeme vychovávat své vlastní děti a zapisujeme si je do buněčné paměti. A díky tomu pak často budeme v rozporu samy se sebou. S tím, jaké maminky bychom být chtěly a jaké pak ve skutečnosti opravdu jsme právě na základě přejatých a naučených vzorců chování, které jsou vpité pod kůží.
Dneska je na rodiče obrovský tlak také díky tomu, že se nám předkládá jakýsi virtuální ideál rodiče, který je často na hony vzdálený schopnostem obyčejného člověka.
Všichni chceme obstát, ale zároveň se nám nedaří naplnit ten nový obraz trpělivého, milujícího, obětavého rodiče, který si ví vždycky rady. My ztrácíme hlavu jako na běžícím páse a pak si to vyčítáme a dostáváme se do bludného kruhu. Výchova nikdy nebyla tak odtržená od rodových tradic jako je tomu dnes. Tradice poskytují člověku tolik potřebné kořeny a ne všechny člověk musí hned odhazovat jen proto, že v časopise píšou něco odlišného s dodstatečně pikantní vědeckou omáčkou. Vlastně bych nám maminkám chtěla říct: „Nedělejme z rodičovství vědu!“, protože my lidé jsme dokázali vyvinout smysluplné a hlavně funkční rodičovství aniž jsme k tomu potřebovali statistiky, průzkumy a laboratoře.
Co Ty a mateřství, ženství? Jak jsi vnímala svůj přerod v matku a jaké byly vůbec Tvé mateřské začátky?
Moje mateřské začátky byly doslova očistec. Vrátila jsem se tehdy z Izraele a zjistila jsem, že jsem těhotná se svým tehdejším izraelským přítelem. Byli jsme spolu sice už téměř tři roky, ale v momentě, kdy jsem mu oznámila tu krásnou novinu, se „láska“ vytratila jako pára nad hrncem, já jsem dostala nůž na krk „buď já nebo dítě“ a díky mému rozhodnutí se ze mě přes noc stala svobodná máma. Vybrala jsem si totiž dítě.
Moje mateřství tak už od začátku těhotenství mělo celkem hořkou příchuť, která jen nabrala na síle po porodu Ellinky a já si přišla jako korková zátka zmítaná na moři, přístav v nedohlednu. Ten se v mlhách začal rýsovat až o mnoho měsíců později, když jsem potkala mého současného manžela a společně jsme začali stavět bárku zvanou rodina, která nás oba dnes drží nad vodou i tehdy, když máme pocit, že hrajeme nějakou špatnou roli ve filmu Čelisti! Moje mateřství se sice narodilo v krutých bolestech, ale snad i díky tomu je teď sladší a víc si ho užívám a vážím si toho, že i když ta naše bárka byla občas blízko ztroskotání, tak jsme dokázali naplnit to, co jsme si s mužem slíbili a to být spolu v dobrém i zlém.
Z vlastní zkušenosti vím, že píšeš dost otevřeně, nebojíš se žádného tématu, nic pro Tebe není tabu. Pro spoustu lidí to může být jak píchnutí do vosího hnízda. Jsi si takového efektu, který mají Tvoje slova vědomá? Jak vnímáš podobný princip sdílení mezi lidmi? Jeden něco napíše, druhý si to téma vztáhne, je to pro něj náročné. Jak vůbec volíš Ty sama témata, o kterých píšeš?
Víš, mě život naučil, že kdo se bojí, nesmí do lesa! Nerada schovávám bubáky do skříně, protože oni si vyždycky cestu ven najdou. I proto píšu tak, jak píšu, protože tak i žiju. Otevřeně. A ne vždycky tomu tak bylo. I já jsem si prošla dlouhé období údolím stínů a snažila jsem se svoje kostlivce držet pěkně pod pokličkou. Jenomže oni chtěli ven. Chtěli mi totiž vyprávět příběhy, které jsem nechtěla slyšet. A i proto moje psaní na hodně lidí působilo jako to píchnutí do vosího hnízda, jak jsi to popsala.
Ze své podstaty se „bubáků“, tedy vlastních stínů, bojíme jako čert kříže, protože jsme tak naučení. Nepracovat s nimi, potlačovat je, snažit se je vytěsnit. A čím víc to děláme, tím víc řádí a snaží se dostat ven, aby s námi mohli v klidu promluvit. A vlastně nám i posvítit na cestu. Většinu článků, které kdy vyšly na Rodičem přirozeně jsem napsala ráno po probuzení na mobilu ještě v posteli tak, jak to ke mně přišlo. Dá se říci, že témata si spíš vybrala, že chtějí být napsána a já jsem to jen nechala proudit skrz sebe.
Zajímavé bylo, že často my ženy psaly, jak jsem se daným tématem trefila zrovna do jejich nálady a uhodila tak hřebíček na hlavičku a jim zase zapadl další dílek do skládačky. To mě dokázalo zahřát u srdce. A jen to dokazuje, jak jsme na sebe všichni vzájemně napojení.
