Po porodu jsem měla hlavu plnou strachů

Milá Patricie, máš za sebou celkem perné období. Popsala bys nám trochu víc, co se po narození Tvého prvního dítka odehrávalo?

Vše to začíná velkým vděkem za krásný porod, který jsme mohli prožít. Jsem ráda za přítomnost a skvělou podporu mého muže, který mě doprovázel. Nedokážu si představit, být na to sama. Dohlédl na nás a chránil nás před zbytečnými zásahy personálu porodnice. A tak mohl Oliver na svět přijít zcela přirozeně i když o měsíc dříve. Byl tehdy podvečer a musel nás nechat na oddělení šestinedělí.

Tu noc ke mě přišly první strachy a temnota.

Nerozuměla jsem vůbec tomu co se děje s mým tělem, nevěděla jsem jak a kdy syna nakojit. Zda ho mám v noci přebalit a jak to vůbec udělám. Zaškolení personálem proběhlo rychlokurzem v době, kdy jsem po porodu sotva stála na nohou a tak jsem o sobě v tu noc začala poprvé pochybovat. Měla jsem silný až iracionální strach, že musím toho úžasného drobečka hlídat a chránit před celým světem.

Zakázala jsem si spát. A to byla má cesta do pekel. Tento problém přetrvával cca první dva týdny, dovolila jsem si spát pouze na směny. Dnes se tomu zasměju, ale trvat na tom, že buď budu já nebo partner vzhůru, nebylo vůbec zdravé. Není divu, že moje tělo se začalo vyčerpávat, nemělo sílu a čas, na to se zotavit po porodu. A tak mě všechny ty pocity táhly ještě do větší hloubky. A má hlava si začala dělat co chtěla.

Pocity poté, co se staneme mámou, nejsou vždy úplně příjemné. Jenže nikde se moc něco takového nesdílí. Sama si pamatuju, jak jsem si připadala, že jsem snad jediná máma na světě, která se netetelí blahem každou vteřinu z toho, že se jí narodilo dítě. Naopak ty pocity byly dost protichůdné. Jak jsi to vnímala Ty? Svěřila ses někomu s tím co prožíváš? Měla jsi kolem někoho, kdo by to měl podobně?

Jedny z prvních úzkostí byly přesně ve víru otázek. Proč mi to nikdo neřekl? A já to nedokázala zpracovat jinak, než jen tak, že to je mnou. Žádná jiná žena mi nikdy nic takového neřekla, ve všech těch předporodních diskuzích mi nikdo neporadil, jak vnímat zavinovaní dělohy, jak zvládat ty nekonečné záchvaty pláče a nenávist k vlastnímu tělu.

JSME V TOM SAMI

Oba jsme s partnerem věděli, že existuje poporodní deprese, ale já si jí nechtěla přiznata nedovolila mu přivolat odbornou pomoc. On byl neskutečnou oporou a nebýt jej, nezvládla bych to. Neměla jsem k ruce mámu, ani sestru. Byli jsme v tom sami. Byla jsem ve stavu, kdy jsem pomoc zvenčí absolutně odmítala.

Naštěstí se mu podařilo přesvědčit mě a po krůčcích ke mě přivést i další lidi. A začal mě obklopovat ženama, které už měly porod za sebou. Znovu mi ukázal, že tam venku je pořád ten stejný svět. Pozval mi domů kamarádku, která mi pomohla jen tím, že mi řekla co dělám dobře, laktační poradkyni, která mi dodala odvahu si se synem lehnout a u kojení neusínat v sedě.

Vzpomínám si na to jako dnes, kdy mě má kamarádka naučila vázat syna do šátku a já ho poprvé držela ve vertikální poloze na svém srdci. Měl už šest týdnů a já to do té doby neznala. Pro mě velmi silný okamžik. Nebyl v mé blízkosti nikdo, kdo by to měl podobně.

Troufám si říct, že z toho, abysme jako mámy, ženy, opět cítily důvěru v sebe a ve svět a bavil nás život, vede mnoho cest. Jak probíhala ta Tvá?

Já mám pocit, že i teď po 20 měsících mateřství jsem stále na cestě a něco ladím. Trvalo to velmi dlouho než jsem přestala mít ty obrovské propady a našla důvěru v sebe a naučila se, že to vše zvládnu, že se dokážu o syna postarat a nemusí to být jen o tom, že nic nesmím a nedokážu.

Žádné já neexistuje

Vše jsem viděla jako obět. Že žádné já už neexistuje, problém byl i tam kde nebyl. Ženy by se neměly stydět tyto skutečnosti přiznat. Nebát se využít odbornou pomoc. Já po šestinedělí podstoupila pár sezení s terapeutkou a až když jsem začala své pocity a příběh sdílet, začaly ke mně přicházet informace. Prvního půl roku mám však v mlze a dodnes se mi těžko za tím obdobím ohlíží.

Začala jsem chodit na různé podpůrné skupiny a číst knížky a to mi velmi pomohlo. Sociální sítě mi přihrály do života pak ženy jako Lucku Harnošovou, Terku Kramerovou a v neposlední řadě tebe a Play everyday. Tvůj příběh byl první, díky kterému jsem si dokázala pojmenovat co se to u nás doma odehrávalo. Tvoje Hra na pecky, mi připoměla, že mám doma muže. A dodnes mě inspiruješ v tom, abych odložila soudy a dopřála si hravost. Děkuji.

Dneska jsi v mateřství spokojená a hodně jsi se naučila. Když se vrátíš v čase zpátky, co bylo dle Tvého důležité a co bys sama sobě do té doby vzkázala?

Patricie měj se ráda a buď vděčná svému tělu. Jsem nyní součástí ročního kurzu Alchymie ženy - Lucky Harnošové a přála bych si tehdy dopřát sebelásku. Nedovolila bych si už takovou izolaci (prvních šest týdnu jsem nevyšla ven). Žena si má dopřát klidné šestinedělí a napojit se hlavně na své dítě, ale podle mě je nezbytné se úplně neuzavřít. Přizvat k sobě jinou zkušenou ženu a sdílet vše co cítí. Já tuto roli naložila na partnera a moc si vážím, že vše ustál.

Na tyto stavy okolí reaguje různě. Jaké reakce jsi slýchávala ty a jaké bys naopak potřebovala slyšet?

Já asi od nikoho, žádné reakce neslýchala. A když, tak kolem mě našlapovali všichni po špičkách. Dnes, když už to mám zpracované, snažím se sdílet a žjisťovat jak to mají jiné ženy.