Pokud se mi něco nelíbí, jdu a mluvím o tom

Ahoj Alčo, potkaly jsme se a potkáváme se teď častěji u vás na Vysočině a vzhledem k tomu, že se mě víc a víc lidí ptá na naše společné fungování na ovčíně Rohan. O mé zkušenosti s pobytem s vámi v komunitě kolem sebeuvědomovacích a enviromentálních aktivit jsem psala v předešlém článku. A bylo by fajn se zeptat i Tebe, protože to, že ten prostor vůbec je a funguje takto svobodně, je především Tvá a Honzova (Jan Petr Nekovář) zásluha.

Jak a proč jste vůbec takové místo s Honzou pořídili a vybudovali tak velké zázemí, kde jsou společné místnosti, cowork (dodekaedr) a několik teepee?

Podle mne nic není náhoda ☺️. Hledali jsme něco, kde budeme moct být, dělat věci tak, jak nás to baví. Našli jsme si takový malý statek, dohodli jsme se, že si to vyzkoušíme na prázdniny, ať zjistíme, jak se nám tam bude žít, a v září statek koupíme. A “náhodou” se nám zpozdila platba a tím možnost uhradit koupi. Majitelé odmítli měsíc počkat. Měli jsme už nastěhované věci a museli rychle najít náhradu.

Měli jsme vyhlídnutý mlýn, vyrazili jsme na prohlídku a opět “náhodou” mlýn nenašli. Ale projížděli jsme kolem rozšířeného mega statku. Má první reakce byla: “no, to nemůžeš myslet vážně”, ale při zpáteční cestě jsme se rozhodli, že by nám třeba majitel umožnil minimálně základní věci.

Zjistili jsme, že statek patří družstvu a že o statek nemají zájem. Prý ho koupili pouze kvůli pozemkům. No, náš příběh na statku začal. 2 roky jsme vařili na ohni a měli jsme zážitkovou toaletu. Byla to kadibudka bez budky. Prostor se začal tvořit sám a vzniklo klubové centrum Ovčín Rohan.

Místo za tu dobu, co Rohan znám, prošlo velkými i drobnými změnami. Jak se vám povedlo za tak krátkou dobu udělat takové změny a přitom se starat o 3 děti, firmu a k tomu vést ještě sebeuvědomovací workshopy pro firmy, jednotlivce nebo rodiny?

Tajemstvím jsou lidé. Rozhodně bychom to nezvládli sami. A kouzlo je v tom, že nás to baví.

Za sebe můžu říct, že umění je rozdělit čas na rodinu, děti, manžela, práci, centrum a sebe. Daří se to někdy líp a někdy hůř. Je pro mne občas náročné vyrovnat se s pocitem, že bych přece měla trávit víc času s dětmi. Ale je to více o tom, co mé okolí považuje za správné. Jsem šťastná v pestrobarevnosti a svobodě volby. Pak mne naplňuje celý můj život. Jsem šťastná, když jsme s Honzou sami, když jsem s dětmi, když upravuju zahrádku, když vedeme workshopy...

My se tu už pohybujeme s rodinou přes dva měsíce a musím říct, že nejen mně, ale celé mé rodině, i všem, kteří dosud dorazili, je tu velmi dobře. Nejsme do ničeho nuceni a přesto všecko (dle mého) pěkně šlape. Ale je mi jasné, že uvítat v místě svého domova tolik různých lidí a poskytnout jim svobodu vyžadovalo na vaší straně asi nějaký vývoj. Jak to vnímáš ty a jak se ten tvůj postoj a otevřenost vůči druhým za tu dobu, co jste na Rohanu, vyvíjela?

To je na samostatný příběh :-). Zkusím to nějak zkrátit :-). Před pár lety jsem žila život jako (omlouvám se všem, kterých se to netýká) všichni, tuctový život “tak, jak má vypadat”. Od toho se odvíjel i můj přístup k okolí. Přišla jsem na to, že pokud nemám ráda sebe, nedopřávám si prostor, tak ho nedopřávám ani svému okolí.