Večerní uspávání jako chvilka seberozvoje

Když se narodila má dcera, večerní uspávání bylo tím největším terorem z celého dne. Matně si vybavuju dvě vyčerpané bytosti, které 2-6 hodin skáčí na míči, nosí v nosítku (která různě střídají), houpají v postýlce, v hacce, nosí na rukou a tím vším marně tlumí pláč malého dítka. Čím déle do noci celý teror trvá, tím frustrovanější oba jsou.

Vyčerpání jim svítí z očí a energie jim třeskutě schází. V hlavách jim kolují různé myšlenky, rozhodně ne plejáda laskavosti a pochopení. Vztek a zoufalost narůstá. Každý by nejraději zalezl někam do kouta a nechal tam to vřeště ležet. Myšlenky chodí leckdy ještě horší. Ale to se v dnešní kontaktní době přeci nedělá. I přesto, že doma nikde nejsou nainstalované kamery. Možná pro dobro sousedských vztahů a klidu v domě.

Uspávání jako každodenní teror?

I o pět let později jsem každý večer chodila uspávat děti s totálním odporem. Tak promrhaný čas. Kéž by je někdo uspal za mě. Nebo ještě lépe, kéž by uměly usínat samy. Jenže pak se mi do hlavy vkrádal takový ten negativní šotek kritiky a říkal: “Ten čas, kdy jsou malé, tu není napořád. Měla by sis to s nimi užívat. Zvlášť uspávání, čtení. Takové chvilky napojení.” Chtělo se mi řvát "ale jak?!!!". Večer už jsem leckdy tak unavená. Jsem ráda, že si vzpomenu vyčistit zuby. A taky chci mít prostor pro sebe. Dokonalé ticho a klid. Jak si to užívat? Jak zkrotit ten mrak myšlenek, který mě odvádí od toho krásnýho okamžiku? Ty otřepané fráze o pomíjivosti podobných momentů jsou krásné. Ale jako Redbull bohužel ještě nefungují. Tak co s tím? Vždycky, když do hlavy zasadím nějaké téma, začne se pozvolna rozplétat a můj cíl je za chvíli na dohled. Jako by se celá realita kolem spojila a rozhodla se vyjít mi vstříc, přijít mi na pomoc a podpořit tohle téma. A ze všech koutů na mě skáče inspirace. Stačí ji jen chytat. Nejinak to bylo i s tématem uspávání. A když jsem nedávno uspávala ty mé malé poklady, v chalupě zasypané sněhem, kde budeme společně ještě tak měsíc, přišlo mi, že je to jiné. Že si ty chvilky užívám. Nejen proto, že jsou na mě z obou stran navalení, dýchají mi na ramena a hltají každé slovo pohádky. Ale taky proto, že je to čas, který hluboce sytí moji i jejich duši. A při čtení Káti a Škubánka jsem se cítila tak naplněná jako už dlouho ne. Povím vám tedy mé 3 tipy a proč je pro mě teď uspávání jako chvilka nenahraditelného seberozvoje.

1) Čtení jako tréning teďatadyování Všude možně kolem dokola lítá termín “bytí v přítomnosti” nebo “žít teď a tady”. S dětmi je to snadnější aplikovat než třeba v korporátu. Ale večer by se člověk raději viděl u své knihy, než u Štaflíka a Špagetky. Myšlenky lítají sem a tam a rozhodně se nechtějí držet tématu dětských příběhů (tedy pokud zrovna nečtete příběhy o Andromedě, elfce malé). Když jsem tak četla další knihu pro děti, došlo mi, že je jedno, jestli sedím v lotosovém květu, nebo čtu o eskapádách dvou pejsků. Meditace může být jakákoliv činnost. I čtení. A tak lapám každou zbloudilou myšlenku a vracím nezbednou mysl zpátky k tématu. Prožívám s dětmi každé slovo, jako bych se octla mezi písmenky, ve středu dění. Děti zahleděné, klidní svá ucaprtaná těla a naslouchají příběhům se mnou. Jejich zanícení je skoro silnější, než když sledují pohádky. Jsou to krásný chvilky. A když jsem doopravdy s nimi, leckdy mi přijde z tak obyčejných příběhů obrovské ponaučení. Na tréning teďatadyování je tedy čtení geniální aktivita. A navíc je dostupná každý večer. Skoro zdarma :D.

2) Vděčnost hory přenáší Vyjadřování vděčnosti je opravdu mocný nástroj, který mi pomohl překlenout ty nejhorší propasti. Sepsat si 3 věci, za které jsem ten den byla vděčná, je jeden level. Posdílet svou vděčnost spolu s dětmi a vyslechnout si ty jejich momenty je zážitek k nezaplacení. A když vedle mě spokojeně oddechují a já se chystám ke spánku, uléhám do postele, kde se ve vděčnosti přímo koupu. Neznám hezčí pocit, než se do toho prožitku celá zabalit a procítit ho v každé buňce. Protože za ty poklady, které vedle mě oddechují, jsem nesmírně vděčná. Děkuju Ti vesmíre, žes mi je poslal do života. 3) Meditace, která uspává Jak meditace ovlivňuje můj život, je téma, které sepíšu někdy v dalším, samostatném článku. Teď se podělím o to, jak uspává mé děti. Spolu se svým tělem s sebou nosím zázračného pomocníka, který mi dopřeje klid, kdykoliv si na něj vzpomenu. Tím pomocníkem je můj dech. Kdykoliv jsem v neklidu, nebo rozrušená, když potřebuju větší klid, zaměřím se na něj. Když uspávám své děti, zaměřím svou pozornost na něj, zpomalím a ještě dech procítím. Vnímám, jak naplňuje mé plíce, jak plní krásnou energií celý můj hrudník. A jak se tak soustředím na svůj dech, vplouvám mezi myšlenky a zažívám po krásném dni klid, za chvíli slyším ty mé dva poklady spokojeně oddechovat. Tenhle trik mi funguje i přes den. Většinou tak do dvaceti minut je uspáno. I když vlastně netuším, jak rychle ten čas plyne, protože jsem leckdy i já v tak hlubokém odpočinku, že čas není podstatný. Kéž by tehdá té vystresované a frustrované mámě, kterou jsem byla, někdo řekl, že dítě reaguje na její obrovský neklid. A s každou další chvilkou, kdy bude neklidná, to celé martirium ještě násobí. Kdyby věděla, že dech je kdykoliv s ní a zařídí klid její i jejího milovaného dítka, možná by se vyhnula hlubokým propastem deprese. Možná… Možná to bylo všechno jen součástí scénáře. Aby si v té realitě mohla začít doopravdy hrát. Poznávat se a přijímat svět se všima všudyma.